Ebutanští bojovníci

    This site uses cookies. By continuing to browse this site, you are agreeing to our Cookie Policy.

    Oficiální české fórum je nyní součástí anglického fóra: https://board.en.nostale.gameforge.com/

    • KAPITOLA JEDENÁCTÁ


      Voda se zčeřila a vlasec sjel pod vodu. Ryba uháněla jako o život, ale mladík škubnutím prutu jí téměř znemožnil jakoukoliv záchranu života. Bojovala několik dalších minut, zatímco on na důmyslný strojek navíjel téměř neviditelný vlasec. Ulovenou rybu si pohledem přeměřil. Třicet devět palců je průměrný Kranas, pomyslel si.
      Připraveným kladivem rybu praštil do hlavy a usmrtil ji. Přidal jí k pár dalším sardinkám a sleďům do kýble a znovu nahodil. Zapíchl svůj prut mezi dva kameny a natáhl se na pláži. Dělá to denně a jeho pleť tak nabrala příjemný opálený odstín. S jeho tmavohnědými vlasy si pohrával jemný mořský vánek a šumění vody ho pomalu uspávalo.
      Vysmeknutí prutu ho však opět probudilo a on rychle zareagoval a prut zachytil. Boj s rybou začal nanovo. Tentokrát s ní měl ale větší problémy. Hádal, že to bude opět Kranas, ale tentokrát dvojnásobné délky, než ten, kterého již chytil. Dvoumetrový Kranas obvykle váží okolo osmdesáti kilo. Chytit ho, ví, že by za něj na trhu dostal hodně. Každý ušetřený quinar se jeho rodině hodil.
      Jeho otec byl kapitán bojové fregaty, ale po napadení přístavu o svou loď přišel. Od této doby tajně šetřil na další a na ty nechtěl sáhnout ani v době největší krize. Tu zažívali zrovna teď. Lovil ryby a malá zvířata, aby šel na trh, usmlouval tu nejvyšší cenu a následně prodal.
      Prát se ovšem s osmdesátikilovým Kranasem nebylo tak jednoduché. Je silný, za to ryba je mrštná a umí sebou pořádně házet. Držel svůj prut pevně a úlovku se nehodlala vzdát. Pomalu, ale úspěšně začal vlasec namotávat na strojek, až rybu dostal téměř na břeh.
      Koleny sevřel rybu ve vodě a kladivem ukončil její život. V duchu se pochválil a přihodil ji do kýble. Znovu přepočítal svůj úlovek. Došel k pěknému číslu, zvedl se, protáhl a vydal se směrem k trhu.
      Považoval za velký úspěch, že oba Kranase dohromady prodal za pětatřicet quinarů. S plným měšcem a zbytkem ryb šel zpět k domovu. Na cestě potkal bratra.
      „Chosé, táta chce, abych ti sdělil, že máš okamžitě dorazit do přístavu,“ vyhrkl na něj. Byl mu dost podobný, ale o několik let mladší.
      Chosé ze svých zad sundal kýbl a z opasku měšec. „Dobře, tohle vezmi domů, a jestli to ztratíš, tak si mě nepřej, jasný?“
      Mladík přikývl.
      „A Maxime,“ Otočil se. „Pak přijď do přístavu taky.“
      Maximus opět přikývl a rozeběhl se směrem domů i s kýblem.
      Starší z bratrů se rozběhl směrem k moři a přístavu. Trh byl umístěný jihovýchodně od středu Throenny, ze tří stran chráněn hradbou, ze čtvrté branou, kterou hlídá stráž celý den i noc. Je to velmi dobře hlídaný přístav a obchodní lodě mají přístup jen se zvláštním povolením od krále. Throennský přístav byl již několikrát dobyt a Groda už to nebavilo, vydal zákon, loď, která nemá povolení s královskou pečetí, nesmí vjet do přístavu.
      Mladík seběhl schody a v dáli už viděl na přístavní mola, která vybíhala do moře. Nechápal, proč má jít do přístavu, ale nikdy se nevzepřel otcově rozkazu. Proběhl několika dalšími uličkami, až se mu rozevřel výhled na moře a několik obchodních lodí stojící v přístavu. Věděl, kam má běžet, protože když měl jeho otec ještě svou loď, kotvíval s ní stále na stejném místě.
      „Á synu,“ zvolal jeho otec a otevřel svou náruč. „Konečně jsi tady, kde máš bratra?“
      Chosé se zastavil, popadl dech a objal se se svým otcem. „Za chvíli by mě dorazit, copak se děje?“
      „Sám jistě víš, co je dnes za den,“ řekl jeho otec a široce se usmál.
      Samozřejmě, že to věděl, dnes dovršil dvaceti let. Čas kdy se Throeňan stává mužem a přebírá řemeslo svého otce. „Ano.“
      „Tak tímto ti předávám své řemeslo jakožto kapitán bojové lodi a samozřejmě novou loď!“ řekl a ukázal na malou bitevní fregatu za ním.
      „To je vtip? Tohle je moje loď? Moje vlastní fregata?“ Vykulil oči a zíral na krásnou loď.
      Trojstěžňová s novými plachtami. Rozhodně kombinace mahagonového a teakového dřeva. Mahagon tvořil podstatnou část trupu a stěžně. Teak pak posloužil na výrobu kormidla, ráhen, okrajníku a dalších drobných kusů.
      „Vtip to není, je vážně tvoje. Na tobě už akorát je pojmenovat ji a sehnat si posádku,“ řekl mu otec. Chosé tomu ale stále nevěřil. Věděl, že synové přebírají řemeslo, ale jelikož jeho otec o loď přišel, myslel si, že převzaté řemeslo bude razič mincí.
      „O jméně nemusím nijak přemýšlet. Bude to můj Temný jestřáb. A stane se z něj nejobávanější loď pro všechny piráty.“ Poplácal svou loď a nemohl se dočkat, až s ní poprvé vypluje na širé moře.
      Neváhal dlouho a vyšel na palubu. Změřil ji pohledem. Byla ukázková, naprosto přesná. Měřila sedmdesát pět kroků na délku a pětadvacet kroků na šířku. Ponor nepřesahoval osm kroků. Pohlédl do plachet, byly čisté, nepoškozené, v podstatě zářily. Kormidlo mu sedlo přesně do ruky a lehce se s ním otáčelo. Dokonce cítil, jak se zároveň s jeho pohyby, natáčí i kormidelní veslo.


      Další část zítra hned ráno. :)

      The post was edited 1 time, last by Another ().

    • Pod zadní palubou, těsně vedle schodů byly dvířka do kapitánské kajuty. Police na mapy, houpací síť jako postel, dokonce i s polštářem a přikrývkou. Kalamář na inkoust, skříň na oblečení. Chosé byl v sedmém nebi.
      V podpalubí bylo připraveno místo pro čtyřicet až padesát námořníků. Na obsluhu tolik lidí, ale potřeba není. Třicet členů posádky by mělo loď dokonale zvládnout. Prostor pro zásoby byl obrovský, skoro na deset krav, pomyslel si Chosé a vlastní myšlence se zasmál.
      „Kde jsi na to vzal?“ zeptal se otce, když se vrátil na molo.
      „Šetřil jsem,“ zněla odpověď. Jeho otec však věděl, že bude namítat, tak ho rychle umlčel zvednutou rukou. „Prostě se o něj dobře postarej.“
      „To budu!“pronesl Chosé a rukou se plácl do hrudi, aby dal najevo hrdost.
      Prohlížel si loď celý zbytek dne, s Maximem prošli každý palec lodi. Každý vylezl na stěžňová lana a zkontroloval uzly. Sešli se u pozorovacího koše. Postavili se do něj a užívali si ten výhled. Širé moře, nic jiného než modrý povlak.
      „Vidíš a tohle budeme pozorovat každý den. Budeme se plavit pot Throeňanskou vlajkou a probrázdíme každý kousek světa. Budeš můj spolukapitán. V podstatě to bude vyšší hodnost než první důstojník. Bereš tuto hodnost?“ Otočil se na svého bratra.
      Maximus přikývl.

      „Mám pro tebe jeden zvláštní úkol,“ řekl mu otec další den ráno.
      „Ještě jsem si nesehnal posádku,“ namítl Chosé, ale otec ho opět umlčel zvednutou paží.
      Zavrtěl hlavou. „Loď nebudeš potřebovat. Potřebuji, abys tohle odnesl do Rengordu. Jsou to nějaké návrhy na nové mince. Král si přál je vidět dříve, než je začneme razit. A prý taky uvažuje o změnění názvu, asi už se mu naše dlouholeté quinary nelíbí.“
      Chosé si to musel znovu přebrat. Takže s lodí se nikam nechystá, jen půjde pěšky do Rengordu doručit několik blbých návrhů na mince a zeptá se krále, jak je na to s novým názvem? To to nemohli poslat po nějakém poslíčkovi, který za to dostane zaplaceno?
      Ale jako by mu otec četl myšlenky. „Poslíček je určený králem. Jak myslíš, že by prošel přes Údolí králů bez povšimnutí?“
      „Dobře, odnesu to,“ souhlasil. Otcova slova byla moudrá, vždy byla, ale on už byl tak nedočkavý na plavbu, že si nevšímal ničeho jiného. „Ale doufám, že lodi se za tu dobu nic nestane.“
      „Neboj se, synu, budu ji hlídat jako oko v hlavě,“ řekl a ukázal na své oči. Ironií bylo, že přes levé oko měl pásku.
      „Dobře tati. Kdy mám vyrazit?“
      „Hned, tady máš ty papíry a otázku si snad pamatuješ ne?“ Podíval se na něj.
      Chosé přikývl. Vzal si vak s jídlem, který mu narychlo připravila matka a svou dýku pro případ nejvyšší nouze.
      Cesta by měla trvat asi dva dny pomalou chůzí, Rengord od Throenny není příliš vzdálený. Když nasadím rychlejší tempo, budu dřív tam a dřív doma, tím pádem i dřív na moři, pomyslel si a přidal na tempu.
      Do Údolí králů to je přibližně deset mil. Přes údolí cesta trvá tak půl dne a odtamtud do královského města také půl den. On pro barbary nepředstavoval prakticky žádné nebezpečí a nebyl ani král. Měl by projít bez újmy a ještě se určitě pokochá tamější krajinou. Údolí králů je považováno za přírodní skvost celé Alárie. Sbíhá do hlouby asi míle a půl a středem protéká Rolfský potůček. Ten byl pojmenován po prvním králi Alárie Rolfovi Masochtivém.
      Byl znám svou odporností v jídlu a masu. Nejen, že do své kuchyně nechal vozit všelijaké zvířecí maso i z neužitkových či nemocných zvířat, ale také z bojovníků padlých v boji. Nikdy si neuvědomoval, jak je to odporné.
      Chosému utíkala cesta raz dva, přemýšlel o tom, jak se budou houpat na palubě Temného jestřába, jak bude prořezávat vlny a dávat rozkazy.
      V Údolí králů přespal pod převisem s malým ohněm a ráno se vydal na další cestu. Bylo mu divné, že nepotkal ani jednoho barbara, ale proti srsti mu to rozhodně nebylo, necítil se tak v žádném nebezpečí a pomohlo to jeho morálce pokračovat dál.
      Dýku za cestu nevytáhl ani jednou, ale uvažoval o tom, že na cestě zpět něco uloví, aby to mohl na trhu prodat. Pár zajíců, možná by si dovolil na srnku nebo laň. Nejvíce peněz je však za divočáka a jelena, ale věděl, že to sám a bez luku neuloví.
      Trvalo přesně půl dne, než došel do Rengordu. V Hostinci U Roztrženého rukávu si dal oběd s pořádným soudkem piva. Koupil si dvě klobásy a kus uzeného na cestu zpět a šel za králem.

      Děkuji za všechny komentáře ;)

    • KAPITOLA DVANÁCTÁ


      „Vidím ho! Vidím Rengord!“ zakřičela Jess. Ohlédla se na svých deset kamarádů, kteří unaveně šplhali na kopec. Jen co zaslechli tu skvělou zprávu, nabrali nové síly a zbytek vyběhli.
      Zadívali se na hlavní město jejich země. Rengord byl situován téměř do středu ostrova. Hradby kopírovali tvar města, téměř oválný tvar a měl pouze dvě brány, každou situovanou k jednomu pólu, přičemž severní byla hlavním vstupem. Obchodníci, zásobovači, královské návštěvy a další se museli prokázat svými povoleními nebo papíry.
      Menší hrad stál na západní straně u hradby. Byl od ní dělen vodním příkopem a hlídán nepřetržitou stráží. Král měl svou komnatu téměř v podzemí, bylo to rozhodně méně typické. Královské komnaty byly obvykle umístěny v té největší věži. Většinu svého času však trávil ve velké místnosti, která sloužila k plesům, bálům, korunování a schůzím hradní stráže.
      Skupina na vrcholu kopce nabrala dech a svižným tempem sešla dolů. Zastavila se však u Jižní brány a odtamtud byla vyslána k bráně severní. Tři a půl míle po obvodu kruhu jsou od sebe vzdáleny a za necelé čtyři hodiny stála tam, kde měla.
      Chlápek z městské stráže otevřel malá dvířka ve výšce očí. „Co ráčíte?“ zeptal se. Byl z něj cítit alkohol a Pror zadržel dech.
      Dlouze vydechl a promluvil: „Jsme očekáváni. Přicházíme z Ebutany a máme být doprovod Athigovi na královský dvůr do Menoru.“
      „Takže vás král Grod očekává?“ pronesl a znovu na kapitána vydechl. Ten zavrávoral a málem upadl.
      „To jsem právě řekl!“ zvýšil hlas.
      „A papíry máte kde?“ zeptal se.
      Pror začal vztekem rudnout. Cholerik se v něm probudil a on svíral šíp v ruce. „Pusť nás, nebo ti tohle zapíchnu mezi oči!“ řekl hrubě a mával mu jím před obličejem.
      Zbytek skupiny stál tiše za ním. Denger jako jediný se hrabal ve vaku a lovil papíry, které mu Athurn dal s dopisem. Pak je podal Prorovi, ten se nadechl a uklidnil.
      „Tady!“ odsekl. Podané papíry si strážný vzal a zabouchnul okénko.
      Ozývalo se bručení, mumlání, kašlání a hrubý smích. Nic nenaznačovalo, že by si ty papíry prohlídli a jen svým kamarádům předváděl čekající skupinu.
      Znovu otevřel dvířka a vyslal svůj odér na dlouhou výpravu. Dost zapáchal, aniž by promluvil, ale jeho dech byl vražedný. Prorovi se zamotala hlava a ostatní si silně zmáčkly nosy.
      „Tak tedy jděte,“ řekl a podal mu papíry nazpět. Kapitán si je rád vzal a pokýval na poděkování strážnému. Všichni se pak uvolněně o několik kroků dál nadechli a plíce naplnili neznečištěným vzduchem.
      Velká vrata se otevřela a zajistila si plnou pozornost. Byl to nový svět, Ebutana byla menší a né tak uzavřené město. Rengord byla samostatná jednotka. Společenské sevření bylo znatelné.
      Hlavní ulice byla cítit starými pijáky a potem. Pohledy místních chudých měšťanů se na čisté a upravené bojovníky v lesklých zbrojích upřely a nenechaly si z nich uniknout jediný kousek. Cesta byla dlážděná, ale nijak neupravovaná. Díry byly na každém kroku.
      Šli mlčky a věděli proč. Semkli se. Zraněné sevřeli uvnitř kruhu, aby nedali najevo zranitelnost.
      Cesta k hradu je přímá a lemovali ji malé obchůdky, hostince a obytné domy. Městské rozdělení vrstev je jako plátky sýra. Král představuje velmi kvalitní ovčí sýr s ostrým kořením. Měšťanstvo a chudina je ten nejobyčejnější sýr, který na trhu seženete kdekoliv. Čím vyšší obsah tuku, tím bohatší vrstva města.
      Po několika krocích se skupina dostala do mnohem čistší části města. Gladi správně přirovnal tuto společnost ke kozímu sýru.
      „Co takhle se někde stavit na jídlo?“ navrhl Charlie. „Nemohu říci, že by mi tvé jídlo nechutnalo,“ pokynul k Ledníkovi, „ale stále to samé už můj žaludek odmítá.“
      Ledník dělal, že neslyšel ani slovo z toho, co jeho přítel říkal a nadále se věnoval čištění svého nože.
      „Neměli bychom se zdržovat. Už takhle nám čas rychle utíká pod nohama,“ namítl Denger.
      „Dengi!“ upozornil ho Pror a přitáhl na sebe pohledy svých druhů. „Já jakožto kapitán, nařizuji najít vhodný hostinec a zamluvit jedenáct míst!“ rozkázal.
      Ledník zvedl hlavu od nože. „Znám tu jedno dobré místo. Otec mě tam jednou vzal, když byl ještě naživu.“ Při posledním slově mu selhal hlas.
      Bylo ticho, jeho přátelé čekali, až řekne název onoho místa. A on čekal na to, jestli je to jméno zajímá. Zírali na sebe a nálada houstla.
      „Jak se jmenuje?“ rozsekla to náhle Teresa.
      „U Roztrženého rukávu, odsud by to mělo být kousek. Jen o tři ulice vpravo,“ odpověděl a prstem ukázal směr.
      Většina opět přehlasovala bývalého kapitána. V hostinci bylo prázdno až na dva stoly. U jednoho sedí mladík kolem dvaceti a láduje se klobásou. U dalšího seděl obtloustlý muž a spal na stole, očividně ho uspalo pití.
      Sesedli si k největšímu stolu a objednali si jídlo a pivo. Leon se rozhlédl a svůj pohled zaměřil na hlavu divočáka visící nad dveřmi. Rozhodně už tam nějakou dobu byla, pokrýval ji minimálně palcový nános prachu. Vlevo ode dveří byl pult a za ním hostinský. Byl to starý zarostlý chlap a do dřevěných korbelů každému naléval objednané pití. Položil je na stůl a dodal, že jídlo bude za chvíli.
      Místností se linula vůně uzených klobás a ryb, protože zápach odcházel otevřeným oknem u spícího tlouštíka.
      „Tady to máte,“ řekl hostinský a přinesl jídlo. Před každého položil dřevěné prkýnko s dvěma klobásami a chlebem.
      „Díky! Takže teď si probereme další kus cesty,“ řekl Pror a kývl hlavou na hostinského.


      Tady to máte nedočkavci, další část za hodinku :rolleyes:

    • Všichni nastražili své uši a vyčkávali, co jejich kapitán vymyslí. Pror se zhluboka nadechl, napil se a kousl do klobásy.
      „Až vypadneme odsud, musíme jít rovnou na hrad. Poté co nás král přijme, budu mluvit já, abychom předešli nějakým nedorozuměním. Předám Grodovi dopis a snad by jeho mágové světla mohli podívat na zraněné. Přibereme Athiga do skupiny a zítra ráno vyrazíme do Throenny, kde doufám najdeme odvoz co nejrychleji. Až dorazíme do Menorského přístavu, odtamtud se vydáme do Tabasu.“ Nastínil svůj plán a opět se zakousl do klobásy a chleba, který zalil pivem.
      Tabas je hlavní město Menoru, který je umístěn severovýchodním směrem od Rengordu. Sídlí tam Gedard Zlatovousý, který má být zanedlouho nahrazen jedním ze svých synovců.
      „Jen jsi řekl, co je nevyhnutelné udělat, ale víš, jak v přístavu tu loď seženeš?“ zeptal se ho Denger a Pror znejistěl.
      „Předpokládal jsem, že s tím nám pomůže právě ten dopis,“ řekl a zablesklo se mu v očích.
      „Ty snad víš, co se v tom dopise píše?“
      Kapitán zavrtěl hlavou. Nemohl to vědět, dopis byl zapečetěný a král by poznal, kdyby ho předtím někdo otevřel. Dlouze se zamyslel. Jak sehnat loď? Snad možná… ne. Začala ho z namáhavého přemýšlení bolet hlava.
      „Uznávám, ty máš nějaký nápad?“ Zvedl ztěžklou hlavu a podíval se na Dengera, který se culil. Hned mu bylo jasné, že on nápad nějaký má.
      „Ten kluk, co sedí támhle,“ pokynul hlavou ke stolu v rohu, „je Throeňan. Nebo aspoň nosí jejich oblečení. Může mu být něco do pětadvaceti, a Throenna je přístav a každý druhý tam má loď ne?“
      Domluvil a všichni přikývli, že pochopili. I přesto že to mu tak nebylo. Takový mladík nemůže být přeci kapitánem, je jen o něco starší než my, pomyslela si Jess. Ren jako by její myšlenky četl a přitakal.
      „To máš v plánu za ním jít a nakázat mu, aby nás převezl do Menoru?“ zeptal se Pechy se zdviženým obočím.
      Denger přikývl. „Jo, v podstatě se to tak dá říci.“
      „Dobře, ale nezapomeň, že s námi ještě Athig ani není, ten kluk se může ztratit, než my vůbec dorazíme na hrad,“ namítl Maris. Ostatní souhlasně přikyvovali, a vždy se přidali na stranu toho, kdo měl zrovna rozumnější argument.
      „Proto mám v plánu jít za ním teď hned,“ zašeptal Denger a zvedl se od stolu.
      Zbytek skupiny tvořil obecenstvo a přihlíželi rozhovoru mezi těma dvěma. Denger na to, že byl téměř o tři roky mladší, byl o něco vyšší. Vypadalo to, že se představili a podali si ruce. Denger si k němu přisedl a začali se bavit o převozu.

      Stáli před královským hradem a čekali, než spustí most přes vodní příkop.
      „Nikdy jsem tohle uprostřed města neviděla,“ zašeptala Teresa do skupiny. Nevídané to vážně bylo, tento příkop obíhá pouze okolo hradu, byl kdysi vyhlouben nevolníky a napuštěn vodou, kterou sem nanosili ve vědrech. Tvoří pravidelný kruh a nemá jediný přítok a nikam neodtéká.
      Dřevěný most zaduněl o kamennou cestu a stráže jim pokynuly, že mohou vstoupit. Museli odevzdat zbraně, včetně nože na porcování jídla. Pror z vaku vytáhl dopis a byli odvedeni ke králi do velké síně.
      Jak se sluší a patří, poklekli a poděkovali za přijetí. Grod se zvedl z trůnu a přešel k nim. „Kdo je kapitán?“ zeptal se. Byl moc dobře seznámen s tím, jak bojovníci pracují.
      Pror zvedl hlavu a následně se postavil. „Já, pane,“ řekl.
      Gord se však usmál a přešel ho. „Nene, tomu nevěřím. Ty bys nebyl schopen je přivést z Ebutany až sem.“
      To se Prora dotklo, ale všechny připomínky si nechal pro sebe. Musel uznat, že nebýt Dengerových rad, nedošli by sem.
      „Pak to tedy asi budu já,“ řekl předchozí kapitán a králi se poklonil. Grod si ho svým pohledem změřil a usmál se.
      „Čekal jsem spíše dívku, ale budiž,“ sevřel ruce a zadíval se na Teresu s Jess. „A jaká byla cesta?“
      Denger zaváhal. „No pane, cením si vaší starosti, ale myslím, že nejlepší by bylo, kdybychom s nástupcem Athigem vyrazili co nejdříve,“ namítl velmi opatrně.
      „Tak snad zde zůstanete do zítřka, dnes už byste došli nejdál k městským branám.“ Zasmál se a opět zvážněl. „Navrhnu ti tohle. Nechám poslat pro Athiga a mé ranhojiče, kteří se postarají o tvé zraněné. Služebné vám připraví tři pokoje. My si mezitím o něčem popovídáme, co ty na to?“
      Denger přikývl. V hlavě mu vrtalo, co je to ranhojič. Že by nějaké nové uplatnění, zamyslel se. Zeptal se na to.
      „No jsou to mágové s elementem světla a dobře cvičení na uzdravování, ale vymyslel jsem si pro ně lepší jméno. Ranhojiči taky přesně vystihují podstatu jejich práce, nebo ne?“ Zadíval se na Dengera a poté na zraněné. Rukou mávl na nějaké služebné a ty začaly plnit to, co král právě pronesl.
      Odvedly tři ze skupiny nějakou chodbou a Athig vešel do síně jinou. „Zdravím,“ řekl a usmál se.
      Přikývnutím přítomní dali najevo, že o něm vědí, a že zdraví také. Král si Athiga s Dengerem odvedl ke stolu v rohu místnosti a ostatním dovolil chovat se na hradě jako doma.
      „Zde vám Athurn posílá dopis. Je určený přímo vám, já nevím, co v něm stojí,“ řekl Denger a podal mu zapečetěnou obálku.
      Král nekoordinovaně pokýval hlavou a položil ho vedle sebe. „Podívám se na něj později.“
      „Takže vy jste ta skupina zdatných bojovníků, kteří mi budou dělat doprovod?“ zeptal se Athig. Denger přikývl.

      Už nebudu dopředu říkat kdy bude další, protože mi do toho vždy něco vleze... (naposledy to byla série filmů Rychle a zběsile...:D sice totálně zabitej den, ale ty filmy žeru, takžeeee .... :D :D ) Ale do týdne budou vždy to stopro ;) A díky za komenty, + by to chtělo i nějakou kritiku... Nevěřím, že si z prstů nic nevycucáte a tak dokonalý, aby k tomu nebyly nikdy žádné výhrady, to taky není. :D

    • KAPITOLA TŘINÁCTÁ

      Oblak dýmu se vznesl v rohu místnosti, kde u stolu seděli dva mladíci a stařík. Vášnivě o něčem debatovali a nevnímali okolí. Velkou síní se linulo teplo a světlo ohňů pravidelně rozmístěných po obvodu. Mísy, zavěšené čtyři stopy nad hlavami, byly naplněné uhlíky a tak byl oheň stálý až do pozdních hodin.
      Středem místnosti se táhl dlouhý masivní stůl s čtyřiadvaceti židlemi a trůnem v čele. Zanedlouho bude použitý pro bohatou večeři.
      Světlovlasý mladík seděl naproti zdi a očima těkal mezi králem a návštěvníkem. Unaveně se protáhl, podepřel si hlavu a čekal na vhodnou chvíli pro vmísení se do jejich rozhovoru. Ta přišla o pár minut později, mezi slovy bylo a ale.
      „Strýčku, myslím, že ti o jejich cestě vyprávět nechce, jen mu zdvořilost nedovoluje říct ti to,“ pronesl klidným hlasem. Nemohl dopustit, aby se jeho pohled setkal s královým, tak soustředěně přeměřoval kamenné kvádry tvořící zdi. Bylo to ovšem zbytečné, věděl, že jsou na nehet stejně velké.
      „Koukám, že pro tebe etiketa královského dvora také moc neznamená.“ Nasupil se stařec. Nakonec ale musel uznat, že se na synovce nemůže zlobit, protože ani on sám nikdy nebyl jejím striktním dodržovatelem.
      Po nedlouhém tichu král pokračoval: „Tak co bys se mnou rád probral?“
      Denger pohledem poděkoval svému zachránci a přeměřil si krále. „Víte, rád bych doplnil naše zásoby, nechal u vašich ranhojičů uzdravit své zraněné a také-“
      „Také dopravu po moři, že?“ Skočil mu do řeči král.
      Vysoký mladík zavrtěl hlavou. „To už mám vyřešené. Abych pokračoval, také jestli zde ve městě máte obchod s materiálem na výbušniny.“ Zaměřil se na Grodův obličej. Ten hrál několika výrazy najednou. „Ráno chci vyrazit brzy, takže bych uvítal, kdybyste byl připraven.“ Pokynul hlavou k Athigovi. Ten krátce přikývl.
      Král si promnul bradu a zvedl své huňaté obočí. Okamžitě bylo jasné, že mu něco není zcela jasné. „Ten odvoz jsi sehnal kde?“
      Denger otočil hlavu ke Grodovi a usmál se. Už předtím věděl, že tato poznámka neprojde bez vysvětlení. „No, Thoreňana mezi místními zde rozeznáte velmi snadno…“

      Komnaty byly prostorné a luxusně vybavené. Největší část pokoje zabíraly postele. Chlapci měli rozdělená lůžka ve dvou pokojích a dívky se musely spokojit s manželskou postelí s nebesy. Terese s Jess to ale bylo jedno, užívaly si pocit toho, že se konečně pohodlně vyspí v měkkém a ne na tvrdé, studené zemi.
      Dívky měly výhodu, kterou jim kluci hodně záviděli. Do večeře zbývají tři hodiny, to znamená, že každá mají na koupel hodinu a pár minut. Na rozdíl od nich, chlapců bylo devět a tak na každého vyšlo necelých dvacet minut, včetně oblékání. Slavnost se konala jen několik minut po večeři a návštěvníci jsou zváni.
      „Ty šaty jsou krásné,“ zavýskla Jess a nemohla se od nich odlepit.
      Teresa však zavrtěla hlavou. „Já si nejsem úplně jistá, jestli budu schopna se do něčeho podobného navléknout. Radši si vezmu své kalhoty.“
      „Na to zapomeň, nemůžeš si na slavnost vzít kalhoty!“ Zvýšila Jess hlas. V rukách si stále pohrávala se svými šaty a neustále je prohlížela a hledala další detaily.
      Byly karmínově červené, rozevláté a bohatě zdobené všemi možnými drahokamy. Krajky lemovaly výstřih a konce rukávů.
      „Já rozhodně nemám v plánu příliš slavit,“ namítla Teresa. Když se však koukla na výraz své přítelkyně, protočila oči a po nějaké době urputného přemlouvání povolila a souhlasila.
      Služebné se dívek ujaly a než se vykoupala jedna, druhá byla provedena po hradě. Rozhodly, že si hodí mincí. Teresa měla hlavu a na Jess zbyla loď, ta představovala zadní stranu mince. Po dopadení bylo jasné, že Jess vyhrála. Užije si koupel první.
      „Kam si přejete vyrazit madam?“ zeptala se služebná.
      Teresa vytřeštila oči a začala se nekontrolovatelně smát. Služebná vůbec nechápala její chování a znejistěla. Polil ji pot a předpokládala, že řekla něco špatně. Silně se jí rozbušilo srdce a rozklepaly ruce. Stále sledovala oslovenou dívku a čekala na odpověď, aby to uspíšila, tiše si odkašlala.
      „Omlouvám se,“ zrudla Teresa, když si uvědomila, co její smích způsobil. „Rozhodně mě ale neoslovujte madam, vždyť jsem mnohem mladší než vy!“
      „Na tom nezáleží mad-“ Zasekla se, když Teresa zvedla prst.
      „Slečno, nebo Tereso. Madam je pro mě fakt hrozný.“
      „Chtěla jsem říci, že u nás na věku nezáleží. Madam bych vás měla oslovovat, i kdybyste byla nemluvně. Jak se sluší a patří, jak nás učili. Zde na hradě madam oslovujeme všechny dívky, především návštěvnice,“ řekla služebná a odvrátila pohled.
      „No dobrá, ale prosím, oslovujte mne tedy tak, jak jsem vám poradila.“ Uvědomila si, že ji musela zmást. Ony jsou od malička učeny jednomu řádu, které jako služebné musejí dodržovat a ona jí to narušuje v tom největším rozsahu. Přikývla.

      „Hlasuju pro Leona, smrdí jako Buratovo nohy!“ zakřičel Pror a od svých druhů si vysloužil úsměvy.
      „Já ti dám, že smrdím. Ty bys měl jít první, aby před tebou Jess neutekla!“ Vrátil mu bratr blbou poznámku a chlapci teď přešli na jeho stranu a poplácali ho po zádech.
      „Máš pravdu, ale aspoň si mě nějaká holka všimne!“ Vybuchl Pror ve smích.
      „Děláš, jako kdybychom nebyli úplně stejní!“
      „Jsem víc okouzlující, navíc nejsem přiblblej kluk, který si z každého musí dělat srandu!“
      Leon zrudl, ale sám nevěděl, jestli vztekem nebo stydlivostí. I když urputně přemýšlel, na nic, jak to bratrovi vrátit nepřišel.
      Hlasováním se rozhodlo pořadí chlapců, ti kteří se zrovna neumývali, byli pozváni na ukázku výcviku hradní stráže a obyčejných vojáků.
      Přišel pro ně chlap v lehké zbroji a ozbrojen jen malou dýkou. Měl respekt. Kluci jsou sice pouze děti a většina z nich menší než on, ale věděl, že prošli tvrdším výcvikem a není radno si s nimi zahrávat. Nechali Prora v rukách služebných a vydali se na plochu kousek za město.
      Stála tam malá budova, která sloužila jako zbrojnice a vedle ní byl vyznačený kruh. Okolo něj seděli mladíci připravení na boj. Když byl jeden z nich vyvolán, musel okamžitě nastoupit do kruhu a utkat se s vítězem předchozího boje. Ten, který vydržel nejvíce bojů, byl odměněn přízní kapitána výcviku.
      „Nechtěl by se některý z našich návštěvníků protáhnout?“ zeptal se starší chlap s rukama založenýma na prsou. Byl mohutný, vysoký a svou zjizvenou tváří dával najevo, kdo tu má poslední slovo.


      Druhá část bude zítra ráno :)

    • Otázka byla přesněji směřována na Dengera s Charliem. Lukostřelci jsou prý cvičeni jinde a dnes mají volno. Ani jeden z nich se do toho ale nehrnul, odpočinek by jim teď prospěl víc, než další trénink.
      „Klidně můžete jít oba,“ navrhl kapitán. Očekával, že nadšeně přikývnou a budou souhlasit, stal se ale opak.
      Dengera napadla spásná myšlenka. „Ty tu máš výcvik na boj jeden na jednoho, tak prosím, máš šanci se předvést.“
      Od Charlieho si vysloužil vražedný pohled. „Radši tohle, než se po nocích ploužit někde pro informace a nemoct spát.“
      „No jo, už jdi, nebo chceš támhle nechat kapitána čekat?“
      Gladiátorovi byla poskytnuta zbraň a štít. Postavil se do kruhu a čekal, než kapitán vybere jeho protivníka. Ten se rozmýšlel dlouho, očima přeměřoval všechny chlapce. Hledal na nich známku nervozity, strachu či rozrušení.
      „Etacu, je to na tobě,“ řekl a v chlapci zamrazilo. Prozradilo ho náhlé poklepání prsty na stehně.
      Oslovený se zvedl a z čela si rukávem setřel pot. „A-ano pane,“ šeptl. Od kamaráda si vzal meč a štít a postavil se naproti soupeři.
      „Neboj se, pokusím se ti neublížit.“ Usmál se na něj Charlie, ale tím Etaca znervózněl mnohem více.
      „Etacu, budeš útočit první. Začněte!“ rozkázal kapitán.
      Chlapcova nervozita ho dohnala, nemohl hýbat nohama a rozhodně neovládal svůj dech. V duchu se neustále uklidňoval a nutil k pohybu, ale neúspěšně.
      „Pohni se! Nemáme na to celý den!“ zařval rozčíleně kapitán a změnil postoj. Ruce měl zaťaté v pěst a obličej nabíral barvu rajčete.
      „Udělej dva kroky vpřed a máchni mečem zleva, bude se snažit ho odklonit štítem, ale skrč se a zamiř mu na nohy, uvidíš, jak ho to překvapí,“ ozvalo se za nervózním Etacem. Byl to dívčí hlas a on nevěděl jak reagovat, chtěl se otočit, aby věděl, kdo mu poradil, ale nakonec usoudil, že by to nebyl dobrý nápad.
      „Co?“ zašeptal.
      „Prostě to udělej!“
      Chlapcův pohyb všechny překvapil. S mečem krájel vzduch s lehkostí a máchl s ním zleva, jak mu dívka poradila. Jeho zas překvapilo, když jeho soupeř provedl přesně ten pohyb, který měl očekávat. Skrčil se a meči zatnutím svalů dodal razanci.
      Charliemu chvíli trvalo, než mu došlo, co se děje, ale jeho reflexy ho zachránili rychlým výskokem. Po dopadení lehce zavrávoral, ale rovnováhu udržel a vrhl se na Etaca.
      „Co teď?“ zašeptal a doufal v odpověď.
      „Už ses jednou pohnul, teď ať pracuje tvůj mozek. Jen ti prozradím, že jeho slabinou je levá strana,“ sdělila mu dívka. Musel se spokojit i s tím, na bitevním poli mu nikdo přeci radit nebude.
      Zaměřil se na Charlieho a čas jakoby se zpomalil. Prohlédl si ho a vyhodnotil všechny možné cesty, jakými by se mohl jeho výpad ubírat. Charlieho ruka se hýbala pomalu a Etac viděl, že směřuje na horní sek.
      Mrkl a čas se vrátil do normální rychlosti. Věděl, že tento souboj může ukončit jediným výpadem meče. Štítem vyvrátil Charlieho útok a mečem vyrazil vpřed.
      Charlie si jeho záměru všiml a na špičce se natočil a těsně uhnul čepeli. Velmi dobrý tah, to mě mohlo stát čest, pomyslel si.
      Jenže to by nebyl Charlie, aby nebyl lstivý a svého soupeře nenechal ani nadechnout. Štítem ho srazil k zemi, špičku meče nasměroval k jeho krční tepně a usmál se.
      „Výborně Etacu,“ pochválil ho a mladík ležící na zemi se zazubil.
      Neporazil ho, ale věděl, že si nakonec vedl dobře. On má přeci jen jiný výcvik, připomněl si.
      Charlie mu pomohl na nohy a oba se oprášili od prachu. Podali si ruce. „Díky, byla to dobrá lekce,“ řekl Etac.
      „Nemysli si, že jsem si jí nevšiml,“ zašeptal mu.
      Mladík ztuhnul a vzpomněl si na dívku, chtěl jí poděkovat, otočil se, ale už tam nebyla. „Kdo to byl?“
      „Prostě jedna holka,“ odpověděl mu.
      Etacovi došlo, že už ji pravděpodobně nikdy neuvidí, tak to nechal být. Posadil se vedle Charlieho a ostatních návštěvníků a další tréninkové boje sledoval s nimi.
      „Zdravím kluci, myslím, že Pror už má koupel za sebou, řekl mi, ať pošlu dalšího v řadě,“ přišla mezi ně Teresa.
      Etac se zarazil, samozřejmě, že ten hlas poznal, ale nedával nic najevo. Usoudil, že bude dobré, když ji pak někde odchytí a promluví si s ní o samotě.
      „Tak to budu asi já,“ řekl Pechy a zvedl se.
      Teresa si k nim přisedla. „Copak to tu sledujete?“
      „Tréninkové zápasy mladých budoucích bojovníků,“ odpověděl jí Denger zároveň s milým úsměvem.
      „Jo, tady mladej Etac se pěkně předvedl.“ Ukázal Charlie na kluka sedícího vedle sebe a dal mu herdu do zad.
      „Mladej? Vypadá stejně staře jako my.“ Zasmála se Teresa a Etaca pozdravila. Ten jí věnoval rozpačitý úsměv a zrudl.
      „No povídej, kolik ti je?“
      „Sedmnáct,“ zajíkl se.
      „No vidíte, stejně starý jako my,“ řekla.
      „Co ty s Jess, už jste v pořádku?“ zeptal se Leon.
      Přikývla, její noha už byla plně pohyblivá a Jessina kost už taky zcela srostla. Marisovi se do rány dostala špína, tak s ním ranhojiči měli trochu více potíží, ale už byl také jako rybička.
      „Ona si teď užívá koupel a věřte nebo ne, dokonce mě přemluvila i k tomu, vzít si šaty!“ řekla s mírným naštváním.
      „Nekecej! Tak na to se těším, až uvidím.“ Zasmál se Denger a ostatní s ním souhlasili.
      Její vražedný pohled pak mluvil za vše a chlapci svůj smích raději schovali.

      Velká síň se začala plnit lidmi. Chlapci se raději drželi u sebe a čekali na dívky. Přidal se k nim i Etac, kterého pozval Charlie, že s ním prý chce probrat nějaké věci k jeho dalšímu výcviku. Viděl v něm velký potenciál. Než však přemluvil krále, chvíli mu to zabralo.
      „Si připadám jak princezna,“ odfrkl Gladi.
      „No jo, je to fakt nezvyk mít na sobě čistý oblečení a ještě navíc to není ani moje vlastní ovčí kazajka,“ souhlasil Ren.
      „Vy naděláte, jednou za čas se pořádně umyjete… Co budete dělat, až se budete chystat na svatbu?“ zeptal se jich Ledník, který si očividně jako jediný užíval čistotu svého oblečení.
      „Teď začínej se svatbou, na to máme myslím času dost!“ oponoval mu Pror.
      „U tebe bych si tím nebyl tak jistý.“ Zasmál se Denger.
      „Já ani u tebe. Hele támhle už jdou,“ řekl Pror a ukázal na chodbu.
      Všem chlapcům spadla čelist.

      Další kapitola zas do týdne :)

    • KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

      Měsíc ozařoval celé město, ulicemi se neslo ticho, které přerušovalo občasné chrápání spících strážných a chudých bez domova. Na hradě ale bylo živo. Král tančil uprostřed síně se svou ženou, která byla nejkrásnější dámou v síni. Královna však v této době měla postavení jen jako rodičky dědiců, naneštěstí se jim žádné dítě dosud nenarodilo. Grod svou ženu miloval tak moc, že prohlásil, že pokud se jim nepodaří zplodit vlastního potomka, do dne jeho padesátých let, vezme na hrad novorozené dítě jako dědice a jeho matku do služebnictva, z ulice chudiny. Děti tam obvykle nepřežijí příliš dlouho, protože matky nemají mateřské pouto k dítěti vzniklému ze znásilnění bohatými nebo cizinci.
      Na vyvýšeném místě předváděli své umění potulní pěvci a herci a zajišťovali tak neustálou zábavu. Bojovníci se pomalu osmělovali a přidávali se po jednom k oslavě. Chlapci zvali k tanci každou dívku, kterou jen očkem zahlédli a Jess s Teresou už také vystřídali všichni, včetně krále a Etaca, který si u bojovnice zamluvil tanec alespoň ještě jeden.
      Denger už začínal být značně nervózní, slavnost si užíval, ale jeho zodpovědnost za skupinu ho přesvědčovala, že už je čas.
      Pozoroval všechny své druhy a viděl, jak se baví. Bezstarostné tváře mu vykouzlily malý úsměv na rtech, zvon odbíjející půlnoc ho ale zahnal. Vešel mezi vlnící se těla a hbitě mezi nimi proklouzl.
      Hledal své přátele, musel jim říci, že by měli jít spát a připravit se na další den pochodu. Věděl ale, že tohle sdělení se jim líbit nebude, už je to dlouhá doba od toho, kdy si naposledy užívali takovéhle zábavy.
      První zahlédl Teresu, kterou zdobily šaty enciánové barvy. Udivovala ho, ale byl trochu zklamaný, že to byla ona, které to bude muset říci první. Přistihl se, že zírá na její křehké tělo a dlouho se přemlouval k tomu, aby vůbec mrkl. Meče přeci patří do rukou mužů, povzdychl si.
      Když si ale vzpomněl na trénování u Troka, musel se sám sobě vysmát, v mnoha cvičení byla lepší než on s Charliem dohromady.
      Zahlédla ho a zamávala mu, úsměv, který denně vídal, ho dostával do kolen a teď tomu nebylo jinak. Zhluboka se nadechl a zamával jí nazpět. V hlavě se mu mísily různé myšlenky. Věděl, že k ní něco cítí, ale nebyl si jistý, jestli chce, aby to věděli i ostatní.
      Blížil se k ní Etac a Denger si ho všiml. Cítil vůči němu odpor, ty jeho pohledy se mu nelíbili. Nechtěl jí ublížit, ale chtěl mu ji vzít.


      Vyšli na zadní zahradu, on měl ruce v kapsách, ona sepjaté vepředu. Etac byl nervózní, protože nevěděl, jak začít. Myšlenky mu létaly sem a tam a v hlavě mu dělaly nepořádek.
      Zastavili se před lavičkou a on pokynul, aby se posadila. Učinila tak a zadívala se na zářící měsíc. Etac několikrát lavičku obešel, přemítajíc, jak začít, ale stále nemohl najít správná slova. Přisedl si a vzal její ruce do svých. Odvaha podívat se jí do očí ho ale opustila.
      „Víš… po tom boji, jsem ti chtěl poděkovat,“ začal, ale zasekl, protože si musel srovnat další slova, „myslel jsem si, že budeš nějaká ušmudlaná dívka, která jen tak něco plácne, ale když jsem tě uviděl, mé srdce… jak to jen povědět, poskočilo,“ dořekl, když ho napadlo ucházející slůvko.
      Terese se lehce zamotala hlava, nevěřila vlastním uším. Etac byl přitažlivý na svůj věk, to musela uznat, jeho schopnosti v boji byly taky dobré, když se vzpamatoval. Jeho zářivě smaragdové oči stále vězely na lavičce. Uvolnila ruku z jeho sevření a položila mu ji na tvář.
      Lehce se zachvěl a podíval se na ni. Nemohl nic říkat, stále čekal na její reakci. Sice nevyslovil otázku, ale nějak zareagovat přece musí!
      „Nevím, co říci. Já jsem nikdy netušila, že by mě mohl mít někdo rád, když téměř každý den se vystavuji smrti. Toto je pro mě něco nečekaného, nového, promiň, omluv mě,“ řekla a odešla.
      „Ty seš teda idiot,“ pronesl Denger několik minut potom.
      Etac po něm hodil vražedný pohled. „Ještě mi řekni, že jsi nás sledoval a můj meč skončí v tvém břiše!“

      Druhou část pošlu Dengerovi, protože odjíždím, tak vám ji sem hodí. ;) (snad) :D

    • „A na cestách jí budeš ochraňovat ty? Jako bojovník nestojíš za nic! Nech radši její bezpečí na mně a schovej se mezi své spolubojovníky ve vojsku,“ zabručel Denger. Rozhodně jí nechtěl nechat nějakému kloučkovi, který ani neví, jak říct holce, co k ní cítí.
      „Tak se předveď, hrdino! Já o ni budu bojovat, až mě uvolní ze služby, najdu vás! Jestli bude mít zkřivený jediný vlásek, vlastníma rukama tě zabiju!“ Vstal a rozčileně se napřahoval.
      „Nemá cenu tu s tebou trávit čas, a jestli si myslíš, že bych nechal, aby jí někdo ublížil, tak jsi hodně na omylu!“ Otočil se a namířil si to zpět do hradu.
      Byl rád, že se udržel, a že se nebude zpovídat z toho, co ona mohla slyšet. Tedy myslel si to.
      Vešel do síně a viděl, jak Pror tančí s Jess. Proč i já to nemohu mít tak lehké, pomyslel si. Oba vypadali šťastně, věřili si navzájem a byli jeden pro druhého, všem okolo už to muselo být jasné.
      Gladi s Renem seděli u stolu a něčemu se hrozně smáli, oba před sebou měli položené malé sklenky, které byli prázdné a korbely piva. Z těch se rozhodně stali nejlepší přátelé.
      Leon seděl s nějakou mladou dívkou u stolu a snažil se, být vtipný, což je věc, která mu jde ze všeho nejlépe. Dívka se usmívala a do rukou mu vložila nějaký malý předmět. Lukostřelec zrudl.
      Zbytek chlapců seděl u stolu s králem a hráli kostky. Charlieho spokojený výraz dával najevo, že vyhrává, za to král se netvářil moc přívětivě. Pechy si pohrával s plamenem v mísách, takže se místnost ztemněla a nikdo nechápal, jak je to možné.
      Ledník ochutnával jídlo a povídal si s kuchařem o receptech. Kuchař byla velmi vzácná věc, tuto službu obvykle plní ženy. Tlustý chlapík mu sem tam něco zašeptal a Ledník se lišácky zasmál.
      Maris se jen snažil vyhrát další kolo v kostkách.
      Dengerovi se stáhl žaludek, musel jim všem překazit tuto chvíli a poslat je do postele, jinak zítra nebudou schopni ujít ani krok. Překvapením pro něj bylo, když všichni souhlasili bez řečí.
      Teď už zbývala jediná osoba. Udělal chybu, že si nevšiml, kam odešla. Vyšel zpět na zahradu, lavička byla prázdná, ten holobrádek tam už také nebyl. Musel přemýšlet.
      „Mým směrem nešla,“ rozhlédl se, „kdyby šla tudy, nikam by se nedostala, pokud by se vrátila zpět do hradu, viděl bych ji.“ Šeptal si pro sebe. Sklonil hlavu, protáhl se a všiml si cesty vedoucí okolo hradu. Nepochyboval, musela jít tudy.
      Našlapoval tiše, jako zvěř na lovu. Rozhodně neměl zapotřebí probudit stráže, které jsou každých deset metrů. Seběhl kopec, který vedl k městským branám.
      „Co tady chceš?“ Vylekal ho jeden strážný.
      Uklidnil své bušící srdce a přišel k němu. „Nejsem zloděj, pane. Jdu z hradu, mám otázku,“ šeptl.
      „Hmm,“ pobídl ho strážný, který zívl. Byl cítit pivem a klobásami.
      „Nešla tudy dívka?“
      Strážný se hlasitě zasmál. „Kdyby tudy prošla ženská, myslíš, že bych stál tady?“
      Dengerovi netrvalo dlouho a pochopil. Napřáhl se a jeho pěstí přistála smraďochovi ve tváři. „Nehorázný prase,“ pronesl a kopnutím ho po zemi poslal zpět ke zbytku skupiny.
      Jestli tudy nešla, musela někde odbočit, pomyslel si. Vrátil se po cestě zpět a narazil na ulici, která vedla do města.
      Zastavil se před nějakým domem. Zaklepal. Dveře se otevřely a v nich stál starý muž a vedle něj jeho malá žena. „Omlouvám se, že ruším. Neviděli jste zde procházet dívku v šatech?“
      Stařec si ho prohlédl a přikývl. „Kdo ji hledá?“
      „Já, jsem její přítel, trochu se nepohodla s jedním chlapcem a utekla. Už dobrou hodinu ji hledám.“
      Žena se na něj přívětivě usmála a ukázala, že má jít dál. Denger tak udělal. Když procházel dveřmi, musel se skrčit. Měl nechápavý výraz, má hledat Teresu, né chodit ke starcům na návštěvu!
      „Pojď sem!“ nařídila mu paní.
      Vešel k ní do pokoje a v ten moment mu spadl kámen ze srdce. Ležela v posteli a spala. Poděkoval bohu, že je v pořádku a následně i starcům.
      „Našel ji manžel, seděla v rohu a plakala, nedalo se říci, že věděla, kde je,“ řekla stará paní.
      Vzal ji do náruče a ve dveřích poděkoval ještě jednou. Vrátil se s ní do hradu, ostatní na ně netrpělivě čekali a ulevilo se jim, když je zahlédli v chodbě.
      „Konečně!“ Přiběhla k nim Jess. „Je v pořádku?“
      Denger přikývl. „Zítra vám to všem řeknu, ale už bychom měli jít vážně spát.“
      Každý se zalezl do svého pokoje. Teresa byla uložena do postele a Denger se vrátil ke klukům. Věděl, že tady už bude v bezpečí.
      Přišel za ním Pror a poplácal ho po zádech, slyšel, jak si pro sebe něco mumlá a vyrozuměl slova jako hlupák a holobrádek.
      „Hledal ji taky, vrátil se před chvílí. Prý zaklepal na každý dům ve městě,“ řekl mu a šel si lehnout.
      Denegera to překvapilo, ale byl tak unavený, že se rozhodl se tím zabývat až zítra.
      Noc všechny uložilo do snového světa a připravovala je na další cestu.


      omloouvám se za úpravu textu, zkopíroval jsem to přesně tak jak mi to Another napsala :) i když jsem se lehce styděl i to abych jí do toho nějak extra nezasáhl

    • KAPITOLA PATNÁCTÁ


      Etac si hluboce oddychl, když zjistil, že je Teresa v pořádku na hradě a vrátil se domů. Bydlel s nemocným otcem a sestrou v malém domku blok za ulicí chudiny. Při jejím procházení přemítal o tom, jak se postará o sestru, až jejich otec zemře.
      Dokud si to mohl dovolit, dával náhodnému chudému dva quinary. Není to moc, ale na chleba vědro čisté vody to vystačí.
      Zámek klapl a do místnosti vstoupil zároveň s mladým mužem i závan studeného vzduchu. Etac zavřel a odložil svou společenskou kazajku na věšák. Pohledem zavadil o díru velikosti palce a zoufale si vzdychl.
      Vešel do pokoje vedle haly a zastavil se o otce. Byl starý, léta dřiny kováře se na něm podepsala. Těžce oddechoval a občas zakašlal. Při dalším záchvatu kašle se probudil a sápal po vodě. Etac okamžitě zareagoval a podal mu pohár.
      Stařec mu poděkoval a věnoval mu úsměv. „Co oslava?“ zeptal se s dávkou námahy.
      „Povyprávím ti zítra, teď spi,“ šeptl a povytáhl jeho přikrývku. Polibek na čelo otce uklidnil a ten znovu usnul.
      Vešel do kuchyně, kde na něj čekala jeho osmiletá sestra. Spala s hlavou opřenou o stůl a před ní stál hrnek vychladlého čaje. Opatrně ji vzal do náruče a odnesl do jejich pokoje. Byl malý a útulný, jedinými kusy nábytku byly dvě postele a jedna menší skříň, svou omšelostí dávala najevo, že se každým dnem rozpadne.
      Položil ji do postele pod oknem a dal jí její hadrovou panenku, kterou kdysi vyrobil. Z bedny pod jeho lůžkem vytáhl kus papíru a někde našel i kalamář s brkem.
      V kuchyni si posvítil svíčkou a uvařil si čaj na zahřátí. Aby výsledek ještě posílil, nalil si do něj trochu otcovy staré kořalky.
      Dlouhým douškem začal své přemýšlení nad vzkazem pro ni. V tom ale někdo zaklepal. Etac sebou trhl a zbystřil své smysly. Nechápal, jak by se u něj někdo mohl objevit dvě hodiny po půlnoci. Odložil papír a šel ke dveřím.
      Po otevření spatřil svoji dlouholetou kamarádku z města a oddychl si. „Co potřebuješ, Eleen?“
      „Promiň, že tě ruším zrovna v tuhle dobu, ale nemáš trochu vody? Matce se přitížilo a otec je někde v hostinci,“ odpověděla mu. Při pomyšlení, že je otec nalitý v kořalce a nestará se doma o svou ženu, se zamračila. Její dlouhé černé vlasy se pohupovaly ve větru a ona se klepala zimou.
      Etac se na ni usmál. „To víš, že mám, pojď dovnitř,“ řekl a pokynul rukou směrem do domu.
      Eleena ho poslechla a po dovolení se napila z jeho čaje. Podal jí svou kazajku ze stojanu se slovy, že si ji může nechat. Zabalila se do ní a všimla si papíru. „Copak to sepisuješ?“ Zeptala se s podezíravým pohledem namířený na kalamář, který rozhodně nemá stát na talířích.
      Vzal ho a vrátil zpátky do skříňky, papír zmuchlal a strčil do kapsy. „To tě nemusí zajímat,“ odbyl jí, „dej mi minutu, zkontroluji sestru a pomohu ti s tou vodou.“
      Věděla, že to z něj jednou dostane, tak už se dále neptala. Pozorovala každý jeho krok s vážným zaujetím a obdivovala oddanou starost o rodinu.
      Ze studny dostal dvě vědra a šel s Eleen k ní domů. Šli mlčky téměř přes půl města na druhou stranu chudiny. Okraje chudé, střed bohatý – vždy to bylo pravidlo Alarijských měst.
      Jako poděkování mu věnovala úsměv a letmou pusu na tvář. Na ní bylo vidět, že si to užívá, ale Etac byl myšlenkami u úplně jiné dívky.
      Doma ho mrzelo, že papír zmuchlal, ale jiný nemá, takže mu nezbude nic jiného, než vzkaz napsat na tento.


      Na nohou byl první Leon, který se pokradmu dostal až do zahrady. Nečekal příliš dlouho a objevila se tam plavovláska, s jíž včera prohodil několik milých slov. V ruce opět svíral onen předmět a chtěl jí ho vrátit. Přerušila ho v půli věty. Se spěchem ho ujistila, že si medailonek – jak později zjistil, – může nechat. Také, že se těší na další setkání.
      Jestli ovšem nějaké další bude, zamyslel se Leon a opařen zůstal sedět na místě. Sledoval dívku běžící pryč a jistým úžasem. Až odbytí zvonu ho probudilo z jiného světa. Vzpamatoval se a vrátil do komnaty dříve, než si toho někdo všiml.
      „Dobré ráno!“ prohlásil, když se naoko vzbudil ve stejnou chvíli, jako jeho druhové. Na rozdíl od nich byl svěží a necítil se příliš unavený. Vysloužil si od nich bodavé pohledy a sem tam nějaké zamumlání.
      Denger rychle vyrazil z místnosti. Zastavil se u vedlejších masivních dřevěných dveří a rozmýšlel, zda musí nebo by měl.
      Nakonec ruku zvedl a třikrát přerušovaně zaklepal. Usoudil, že by měl zkontrolovat, jestli dívky něco nepotřebují. Sám ale věděl, že tam jde z jiného důvodu.
      Ozvalo se tlumené dále a chlapec vešel. Co uviděl, pro něj bylo překvapením. Obě už byly připravené a očividně v dobré náladě.
      „Ahoj Dengi, tak co, už jste všichni vzhůru?“ zeptala se Teresa. Byl značně zaskočený a bylo to na něm jasně vidět.
      „N-no, my, jsme právě teď vstali,“ odpověděl.
      „Jsi v pořádku?“
      Jakoby se probral z transu. „Jo, jsem, ty?“
      Teresa nakrčila obočí a překvapeně se usmála. „Jasně, neměla bych být?“
      Jess se jen potajmu smála a Denger nechápal. Copak si z toho nic nepamatuje?
      „Dobře, za pár minut se sejdeme na snídani a vyrazíme, dobře?“
      Od obou si vysloužil přikývnutí. Za dveřmi strávil ještě nějakou chvilku a srovnával si myšlenky. Možná že je dobře, že si na nic nevzpomíná.


      O další část zkusím poprosit Denga, jestli sem dá, ať nemusíte čekat do zítra do odpoledne :D

    • Snídaně byla bohatá, stoly přetékaly různými jídly a všechny mrzelo, že nemohou ochutnat vše. Athig seděl vedle krále a něco si šeptali. Byl oblečen do zdobené ovčí kazajky a ozbrojen mečem a štítem. Vak neměl příliš velký, ale určitě byl plný, vypadal, že brzy praskne.
      Terese někdo poklepal na rameno, otočila se a spatřila chlapce, jak drží složený papír v ruce a smutně kouká na jídlo. Podle oblečení a neupravenosti poznala, že není z vyšších vrstev. Natáhla se a podala mu nějaké jídlo, on jí na oplátku dal vzkaz.
      Na přední straně bylo napsáno její jméno téměř nečitelně, jak byl papír zmuchlaný. Rozevřela ho a chvíli luštila písmo, poté se začetla:

      Drahá Tereso, ještě doteď přemýšlím o tom, co se stalo v zahradě, ale asi to tak muselo být. Byl jsem příliš zbrklý a nebral na tebe ohled. Snad mi to tedy odpustíš.
      Vím, že se ten tvůj kamarád o tebe na vašich cestách postará, ale i tak tě žádám, buď opatrná a do mnohých bojů se nepřidávej. Uvolním se z vojska a najdu tě, poté budeš pod ochranou mého vlastního těla.
      S láskou a požehnáním Etac.

      Hleděla na papír. V hlavě jí probíhal zmatek, jako na trzích, když přivezou nové zboží.
      Co se vlastně stalo? Jak jsem se dostala zpět? Proč jsem utekla? Vážně byl dobrý nápad, odejít z Ebutany? Napadalo jí několik dalších otázek, na které neměla odpověď. Byla rozhodnuta je ale zjistit.
      Všimla si, že na ní hledí několik očí a jedny s velkou starostlivostí., nepodívala se však ani do jedněch. Složila papír a uložila ho do kapsy. Neměla šanci, jak mu odpovědět vzkazem, tak chlapci našeptala, co mu má vyřídit. Ten přikývl a s dalším jablkem odběhl.


      „Jste si jistí, že máte vše, co potřebujete?“ zeptal se král ve dveřích.
      Athig zakroutil hlavou. „Strýčku, vím, že je těžké nechat mě jít,“ ušklíbl se, „ ale stát se králem Menoru je můj osud, cítím to v kostech! A neměj strach, přijedu tě občas navštívit.“
      „Ty pacholku jeden, ať už tu tedy nejste!“ Zasmál se a kývl na Dengera. Měl plnou důvěru v to, že se jeho synovci nic nestane.
      Šli ulicemi chudiny, na přání Athiga. Odepnul od opasku svůj měšec a rozdával peníze. Každý, kdo se snažil sápat, byl odstrčen a nedostal nic.
      Vpředu s Athigem šel Pror a Jess, v chumlu za nimi pak chlapci a Teresa s Dengerem několik kroků za nimi.
      „Že sebou nechají takto zacházet,“ podivila se Teresa a mladík jdoucí po jejím boku přikývl.
      „Bavil jsem se králem, v Menoru se prý schyluje k nějakému protestu, ale měšťané čekají, až král zemře. Čekají, jaký bude nástupce, pokud krutý, jako Gedard, protest bude. Ale kdyby se jím stal někdo s rozumným uvažováním, dali by mu šanci,“ řekl Denger a rozhlédl se.
      Uviděl městské brány a opět ho naplnila nejistota. Jít Údolím králů s budoucím možným nástupcem je zaručeně jisté, že dojde na boj s barbary. A sám Athig není v boji příliš zdatný, pomyslel si.
      Městská brána se za nimi zavřela. Půl dne by jim měla trvat cesta k údolí a zítřejší ráno už by měli být za ním. Noc kapitán naplánoval na okraji údolí, kde snad už barbaři nezaútočí.
      Několik mil šli beze slova, ale na to nástupce není zvyklý, obvykle je upovídaný a jít mlčky takovou dlouhou dobu ho užírá. „To jako chcete mlčet až do Thorenny?“
      Zaslechl uchechnutí a rychle se otočil. Zpozoroval Gladiho, jak mu škubou koutky. Netrvalo dlouho a propukl ve smích. „Co je na mé otázce vtipného?“
      „Vsadili jsme se a já vyhrál. Říkal jsem, že nevydržíš jít zticha ani tři míle. A jak tak počítám, vyhrál jsem asi o sto dvacet kroků,“ řekl a zahuhňal se znovu.
      „No výborně, tak komu jsem zkazil výhru?“ zeptal se a Denger zvedl ruku.
      „Moje hranice byla mezi třetí a pátou mílí, ale nedivím se ti, už mi to ticho, taky trochu vadilo,“ odpověděl.
      „Jo? A kdo říkal, abychom příliš nemluvili, že nás to bude unavovat?“ ozvalo se jedno z dvojčat.
      „To jsem někdy říkal?“
      Jelikož to dvojče šlo vedle Jess, bylo jasné, že to byl Pror. Leon se držel vzadu a žmoulala v ruce medailonek, který stále otevíral a zavíral.
      „Tos tedy říkal. Hele brácho, co to máš?“ Všiml si ho.
      „To má od tý holky, se kterou se včera otlapkával na slavnosti,“ prohodil Ren a všichni se začali smát. Všichni kromě Leona, který zvedl jedno obočí a zmateně se po ostatních rozhlížel.
      „Otlapkával?“ prohodil.
      „To bylo to nejlepší, co mě teď napadlo. Rozhodně, ale vypadala, že jí nejsi lhostejný. To ti dala?“ zeptal se Ren a hlavou pokynul k jeho rukám.
      Leon přikývl, ale medailonek schoval do kapsy.
      „No, víte, že on není jediný, co něco dostal?“ řekl znenadání Denger a otočil se na Teresu.
      Vteřinu na to zjistil, že je sám proti sobě. Měl by být milý, aby nakonec nedala přednost tomu zoufalci a né se jí smát. Proto si zasloužil ten pohled.
      „A co to je?“ zeptala se Jess, která se odpojila od Prora a přidala se ke skupině za ní. Ten se na okamžik zasnil a pak si všiml, že vedle něj není.
      „Hele, taky to chci vědět.“
      „Tak musím říct, že to ticho bylo možná příjemnější,“ šeptla Teresa a zkontrolovala kapsu, jestli tam vzkaz je. „Navíc, je to od Etaca, který nám jen přeje dobrou cestu,“ zalhala.

      Je to tu, o5 jsem neupravoval tak chyby hažte na terez :)

    • KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ


      Obloha byla čistě modrá a slunce velmi nízko, žádné mraky nestínily, a tak horko všechny vysilovalo. Dlouhou dobu nespadla ani kapka deště, zeleň to cítila a pomalou zežloutla.
      Těžké kroky skupiny dusaly v suché hlíně a povolovaly půdu, která se snášela z prudkého kopce. Nikdo z nich si ale jejího sesuvu nevšiml. Zastavili se na kraji klikaté cesty, která vedla do Údolí králů.
      Výhled uchvacoval svou krásou. Středem protéká říčka, která udržuje údolí zelené a živé. Bylo možné na druhé straně zpozorovat vodopády měřící více jak dvě sta kroků a odrážející se kapky tvořily duhu. Lesy se rozprostíraly po stranách a kvetly. Barevná souhra, bílé, zelené, žluté, modré a červené všem připomínalo roční období. Alarijská léta jsou dlouhá, parná, suchá a podle všech místních i velmi otravná.
      Půda se začala sesouvat a bortit se jim pod nohama. Minutu nikdo nechápal co se děje a stáli zmatení na místě. Charlie s Pechym a Marisem stihli uskočit a dostali se na pevnou zem. Statný gladiátor se ještě natáhl a zachytil něčí kazajku. Byla Prorova, ten se s pomocí kluků pak dostal nahoru k nim.
      Ostatním bylo jasné, že skončí pod nánosem hlíny. Důležité je ochránit co největší část těla, tak se instinktivně skrčili. Sesun byl rychlý a čtyři chlapci sledovali své přátele, jak se ztrácejí v oblaku prachu několik desítek kroků pod nimi. Občas se ozvalo křiknutí nebo zakašlání. Štvalo se, že jsou bezmocní.
      Valení skončilo po pár minutách a rozneslo se hrobové ticho. Oblak postupně zmizel a chlapcům se naskytl obraz sesunuté suché hlíny.
      „Héj!“ zakřičel Pechy, ale nic se neozvalo.
      „Jdeme dolů, musíme je vyhrabat!“ řekl Charlie a oni přikývli.
      Seběhli kopec, odhodili vaky, zbraně štíty, aby je netížili a začali prohrabovat hlínu. Při každém hrábnutí se zvedl prach a lezl jim do očí. Pomalu se přesouvali výš a výš.
      Vedle Marise se objevil Ledník a omylem ho vylekal. Když však opět uklidnil tlukot svého srdce, pomohl mu vylézt. Ledník kousek poodešel, nadýchal se čerstvého vzduchu a vrátil se k nim, aby mohl pomoci.
      „Mám Rena!“ zavolal Pror, „Je v pořádku! Našli jste ještě někoho?“
      Ledník se nadechl. „Já jsem venku a asi jsem našel Leona.“
      Prorovi se ulevilo, že je jeho bratr naživu a hrabal dál. Dostával se v kopci stále výš a síly už ho, stejně jako ostatní, opouštěly.
      Vedle něj z hlíny trčela ruka, když si jí všiml, popadl ji a začal tahat. S Dengerovou výškou ho z hlíny dostával značnou dobu.
      Ten popadl dech a začal hrabat tam, odkud byl vysvobozen. Starší z dvojčat nechápavě hledělo.
      „Je tam někde Teresa, myslím, že jsem spadl někam blízko ní.“ Vysvětlil a dál odhazoval zeminu. Pror se k němu hned přidal.
      „Mám Gladiho!“ zavolal Charlie a vytáhl chlapce, který svíral svůj vak a dýchal z něj poslední zbytky vzduchu. Byl už přidušený a zmatený. Vzal ho do náruče a položil pod kopec.
      Klukům se podařilo najít a vytáhnout Teresu, která byla omráčená, tak ji položili vedle Gladiho. Rozhlédli se po zřícené půdě a vyběhli k místu, kde ještě nikdo nehrabal. Po několika minutách narazili na vak a podle toho, jak byl nacpaný, poznali, že našli Athiga. Museli ho vytáhnout nohama napřed, protože měl vak omotaný okolo levého lýtka. Ten také nebyl při smyslech.
      Všichni sestoupili z nánosu a znaveně se postavili ke třem v bezvědomí.
      „Chybí někdo?“ zeptal se Pechy.
      Pror se rozhlédl. „To si piš, že chybí! Jess!“ zakřičel, ale žádná odpověď nepřišla. Vyběhl znovu na hromadu a začal zběsile hrabat na všech možných místech. „Na co čekáte?“ zavolal na skupinu pod ním.
      „Už jsme prohledali každý kousek, kdyby se snažila dostat na povrch, našli bychom ji. Bojím se, že už stejně nebude mít šanci,“ pronesl Denger s notnou dávkou smutku a zklamání v hlase.
      „Podařilo se nám najít všechny, pomohl jsem ti vytáhnout Teresu a ty mi teď chceš říct, že nebudeme hledat Jess?“ zakřičel zoufale Pror a pokračoval.
      Denger se otočil na dívku, za kterou by dal život a pocítil to, co teď tíží jeho přítele. Nemůžou tu ale ztrácet čas, Gedard může každým dnem zemřít.
      „Podívej se na ty poslední tři, které jsme vytáhli, žijí. Když Jess najdeš, je už vcelku nepravděpodobné, že bude naživu,“ zavolal na Prora.
      Ten seběhl z hromady. „Zaslouží si ale pohřeb, jako každý jiný lukostřelec, nemyslíš?“
      „Na to nemáme čas,“ zašeptal kapitán.
      Pror se napřáhl a jeho pěst se zastavila až o mladíkovu tvář. „Tak jděte, zůstanu tady, dokud ji nenajdu!“
      Denger si promnul tvář a nešťastně přikývl. Nenapadala ho další slova, kterými by mohl lukostřelce přesvědčit, aby pokračoval s nimi.
      „Nechci vám do té hádky vstupovat,“ zašeptal opatrně Maris, „ale támhle se ta půda bortí znovu!“
      Pohledy přítomných se stočily směrem, kterým Maris ukazoval. Další hlína se sesula za středu kopce. Pror k místu hned vyrazil a shrnovat zeminu z místa prohlubně.
      „Vypadni odtamtud, zasype tě to taky!“ zavolal na něj kapitán.
      „Je tady! Vím to!“ zakřičel nazpět, ale bral to spíše jako jistotu pro sebe.
      Při hrabání se ponořil do svých myšlenek, aby přebil únavu. Věděl, že Jess miluje. Líbilo se mu na ní všechno. Jak vypadá, jak se usmívá, jak pozná jeho pocity dřív, než je on sám vysloví. Jen ona se dokázala obrnit proti jeho špatným náladám a uměla ho z nich svými slůvky dostat. Miloval její bezstarostnost a touhu po dobrodružství. Jak rád by jí teď držel, vyměnil si s ní její místo, jen aby ona žila.
      Z jeho myšlení ho vytrhlo bodavé zakřičení. Hrabal dál, i když ho hlasy jeho přátel volaly. Hroutila se další část srázu a valila se na něj. Nemohl ji opustit, prostě nemohl! Rukou hrábl, co nejhlouběji mohl a ucítil si! Chytil tu ruku a pevně se držel.
      Nával půdy se do něj opřel plnou silou a jen díky držení zůstal na místě. Na holých pažích mu kamínky vytvářely krvavé šrámy, ale on necítil žádnou bolest.
      Tma, prach a několik desítek kilo hlíny mu bránilo v dýchání a pohybu. Poté uslyšel tlumené hlasy svých druhů a věděl, že pro něj přišli. Závan vzduchu, který se mu nahrnul do plic, mu připomněl, že ji drží.

      Za hodinku je tu 2. část. :) Kdybyste našli chyby, hlaste.

    • „Našel jsem ji, našel,“ hlesl a nepouštěl se.
      „Vytáhneme vás oba!“ řekl Charlie a zabral. Pror byl uvolněn. Chlapci začali hrabat a Charlie vytáhl Jessino bezvládné tělo.
      Pod kopcem vzali i ostatní. „Musíme se dostat někam, kde se o ně budeme moci postarat. Sejdeme k řece, Ledník připraví nějaké jídlo a když bude nutné, utáboříme se,“ řekl kapitán.
      Najít dobré místo u řeky nebyl příliš velký problém. Pechy se postaral o oheň a Ledník začal připravovat jídlo. Naplánoval polévku z kuřete, které dostal na hradě a k tomu pečivo.
      Gladi se probral jen několik chvil poté, co se dostal na vzduch a nic mu nebránilo v dýchání. Charlie mu musel vysvětlit, co se stalo.
      Pror s Dengerem položili dívky do trávy a Maris se začal starat. U Teresy se dalo očekávat, že se také brzy probere, proto nebyl Denger tak neklidný, jako Pror sedící vedle něj.
      Ten byl rád, že jí našel a že je vůbec naživu, jeho neklid ale spočíval v tom těžkém dýchání, které na ní pozoroval.
      „Zůstaneme tady, ani jedna z nich není schopna další chůze,“ zašeptal Pror. Viděl, že kapitán jen bezeslovně přikývl.
      Ledník se rozhodl po okolí rozložit několik ok, aby nalovil nějaké zajíce. Postavili jednoduchý přístřešek, kdyby případně začalo pršet. Začalo se stmívat, Ren s Leonem byli odpočatí a nudili se, vydali se tedy na lov. Maris trénoval a zkoušel nová kouzla u řeky, při kterých ho pozoroval Gladi a vyráběl si bombičky do zásoby.
      Pechy se staral o oheň a sem tam vyzkoušel taky nějaké nové kouzlo. Charlie si našel strom a trénoval, netrvalo dlouho a pokácel ho. Zamaskoval kmen a strom odtáhl dál do lesa.
      Denger se natáhl a trochu si zdříml. Pror seděl u Jess a přál si, aby se probrala co nejdříve. V ruce třímal šíp a neustále ho obracel. Opřel se o sloup, který podpíral střechu a poddával se únavě. Vzal její ruku do své a usnul.

      „Vstávejte!“ zašeptal Athig. Probudilo ho podezřelé ticho. Ustalo šumění lesů, stejně jako se uklidnil vítr. Oheň vyhasl a z dříví nevycházel ani dým. Řeka byla tak tichá, že nebylo téměř poznat, jak jsou od ní daleko. To vždy znamenalo špatné znamení.
      „Co se děje?“ zeptal se kapitán.
      Athig se k němu otočil, překvapen, že ho vůbec někdo slyšel. „Myslím, že sem jdou barbaři. Měli bychom se odsud rychle dostat.“ Jeho hlas byl téměř neslyšitelný.
      „Dobře, probuď ostatní! Musíme taky vymyslet, co s holkama, nejsem si jistý, jestli se proberou,“ řekl Denger a šťouch do Prora.
      Ten se zakymácel a převalil na bok, což ho vzbudilo. „Co je?“
      „Je nutný, abychom je vzbudili, takže se snaž, a né že při tom naděláš rámus.“
      „Co se děje?“ zeptal se zmatený lukostřelec a promnul si oči, aby si zvykl na tmu.
      „Copak sis nevšiml? Je tu hrobový ticho. Athig si myslí, že sem míří barbaři, a já tomu začínám věřit, tak makej!“ pobídl ho.
      Pror přikývl a začal s Jess, i když nerad, pořádně třást. Sklonil hlavu k jejímu uchu a šeptal její jméno. V této blízkosti, to pro ni bylo hlasité, pro ostatní téměř neslyšitelné.
      „Mám okolo rozmístit nějaké bomby? Nebo pasti?“ zeptal se čerstvě probuzený Gladi.
      Kapitán zavrtěl hlavou. „Spíš dej dohromady věci a připrav je každému k jeho vaku, ať je pak můžeme jen popadnout a zmizet.“
      „Dobře.“
      „Marisi?“ zašeptal Denger, ale oslovený se neozval.
      „Ještě se nevzbudil,“ odpověděl mu Pechy.
      Denger protočil oči v sloup. „A čekáš tedy na co? Až se mu bude chtít? Vzbuď ho! Hned!“
      Pechy se jen škodolibě usmál a luskl prsty. Maris sebou škubl a probudil se s pískavým výkřikem.
      „Ticho!“
      „Co je?“ zeptal se vyděšený Maris a přivalil se k Dengerovi, který se marně snažil probudit Teresu.
      „Zkus je obě probudit vodou. Nemůžeme je tady nechat a nemůžeme utíkat s nimi na rameni, musí jít prostě po svých!“ řekl, i přesto že by je nejradši nechal ještě odpočívat.
      Marise ovšem nenapadlo nic lepšího než vytvořit vodní kouli a pustit je na ně.
      „Chceš je utopit?“ vyštěkl na něj kapitán, ale možná byla jeho reakce ukvapená.
      Teresa se hbitě zvedla pomocí rukou a vytřeštila oči. „Proč si na mě sakra-“ zaječela, ale než stihla doříct větu, Denger ji přiložil ruku na pusu a svalil se na ní. Očima dal najevo ať je zticha a ona přikývla. „pustil tu vodu?“ zašeptala zbytek.
      Maris jen ukázal na Dengera. „Na dlouhý vyprávění. Bude na to čas později. Jak se cítíš?“
      „Poměrně vyspalá, trochu se mi motá hlava a kručí mi v břiše. Co se stalo a co se děje?“ zeptala se zmateně.
      „Jak jsem řekl, povím ti to později. Připrav se na běh, míří sem barbaři. Protáhni se a vem si své věci. Gladi je srovnal.“
      Teresa přikývla a vyšla z přístřešku.
      „Tak co, už si ji vzbudil?“ vrátil se kapitán k Prorovi.
      Ten zavrtěl hlavou a dál vrtěl s jejím tělem.
      „Mám způsob, jak ji probudit, tak ustup,“ řekl Denger. Maris přiběhl a probudil Jess stejným způsobem, jako Teresu. Její reakce byla pomalejší.
      „No?“ Otevřela pomalu oči a uviděla zubícího se Prora, jak téměř brečí štěstím.
      „Jsem tak rád, že jsi vzhůru,“ pronesl a nespustil z ní oči.
      Denger ho chápal, ale taky věděl, co je čeká, pokud nezmizí. „Jo super, taky jsem rád, city si ale vyznávejte, až budeme pryč!“ řekl.
      Prorovi svitlo. „Má pravdu, musíme sebou hnout, když budeš potřebovat, pomůžu ti, ale budeš schopná běžet?“
      Jess se protáhla a rozhlédla se kolem sebe. „Asi jo.“
      Po pár minutách už stáli připravení shodit přístřešek. Mraky zastínily měsíc a otřes země byl znatelný.
      „Kašleme na bourání. Jdeme!“ zavelel kapitán a skupina se rozeběhla směrem k lesu, kde mají největší šanci se jim ztratit z dohledu.

    • KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

      Tma prostupující korunami stromů dělala les ještě temnější než je obvykle. I přestože není moc hustý, vidět si pod nohy bylo téměř nemožné. Sovy dávaly najevo svou přítomnost hlasitým houkáním a ty nejmenší paprsky světla dělaly z jejich očí hrozivé svítící body.
      Do lesa vběhl každý jinudy a teď je jejich úkolem se najít a zároveň utíkat před barbary, kteří je neustále pronásledovali. Všichni třímali v rukách své zbraně, připraveni v případu nouze zaútočit.
      První dvojici utvořil Leon s Gladim, kteří se potkali náhodou, když Leon zjistil, že jeho šíp míří mezi oči vyděšeného přítele. Oběma se ulevilo a věděli, že si navzájem budou krýt záda. Udržovali si vzdálenost natažené ruky, našlapovali velmi opatrně a snažili se nevydat ani hlásku.
      Těžké kroky dupajících barbarů se přibližovaly a Renovi nezbývalo nic jiného než vyšplhat na strom a doufat, že si ho nevšimnou. Pomocí dvou šípů, sloužících mu jako bodáky, se dostal výše, než očekával, a tak se schoval mezi husté větve. Podařilo se mu to právě ve chvíli, kdy pod ním běžela dvacetičlenná skupina sekerami ozbrojených mužů.
      Usoudil, že je jeho pozice a úkryt dostačující. Z toulce vytáhl tři šípy a všechny zároveň připravil do tětivy, kterou napnul a čekal na správný okamžik.
      Vybral cíl a pustil tětivu. Okamžitě se schoval za kmen stromu a poslouchal. Netrvalo dlouho a slyšel bolestné výkřiky po zabodnutí hrotu šípu do zad. Ren se usmál svému úspěchu a opatrně vykoukl druhou stranou, než střílel.
      Barbaři byli zmatení a netušili, odkud šípy přišly. Ren si připravil další tři a vyčkával, až se otočí a přestanou pídit po tom, kdo střílel. Překvapením pro něj bylo, když si ho jeden z nich všiml.
      Barbar asi o hlavu menší než ostatní, pravděpodobně dítě, na něj namířil prst a začal všechny upozorňovat.
      Ren zareagoval a hledal strom, na který by mohl rychle přelézt. Jedle po levé straně mu tuto příležitost poskytovala. Opatrně přesouval nohy po větvi, ale nakonec musel zrychlit, protože barbaři začali strom kácet. Pravidelné údery pěti seker se rozléhaly lesem a s každým zatnutím se smrk nebezpečně otřásl. Použil dva šípy a skočil. Strom neminul.

      „Oni kácí stromy?“ podivil se Maris. Otočil se na Charlieho, který taky nechápal. Ti dva se potkali jen pár chvil po rozprchnutí.
      „Měli bychom pokračovat,“ řekl ten statnější z nich.
      Mág zvedl hlavu a zadíval se mezi černé koruny stromů. „A ty snad víš kudy?“
      Měsíc vidět nebyl, stejně tak i hvězdy. Oba neznali směr. Co když se omylem vydají opačným směrem a se zbytkem skupiny už se nesetkají? Možná, že vyrazí správně, ale vběhnou barbarům přímo do pasti. Jak na tom budou ostatní, když přijdou o dva členy skupiny, kvůli jejich vlastní blbosti? Myšlenek a otázek měli mnoho, ale odpověď žádnou.
      „Možná mám nápad, jak zjistit aspoň to, kudy je odsud Rengord,“ zašeptal náhle Charlie.
      „Povídej!“
      „No víš přeci, ta řeka teče směrem k Rengordu,“ začal. Podíval se na Marise, který rukou naznačoval, ať pokračuje, že zatím nechápe. „Ty si s vodou docela rozumíš, nemyslíš? Nemohl bys nějak vycítit, jakým směrem se její proud ubírá?“
      Ten kluk uhodil hřebíček na hlavičku, usmál se Maris. V ruce vytvořil vodní kouli o velikosti melounu a chvíli vyčkával. Kamarád ho se zaujetím pozoroval a všiml si téměř okamžitě. Voda se zčeřila a začala se točit, vytvářet proudy.
      „Výborně!“ Zajásal Charlie a okamžitě si rukou přikryl ústa. Zaposlouchal se, ale slyšel jen údery do kmene stromu. Oddychl si.
      „Jdeme tedy tudy,“ řekl Maris a prstem ukázal do temnoty. V tu chvíli by si s Pechym rád své elementy vyměnil, mohli mít aspoň světlo a něco na zahřátí.
      Našlapovali zlehka, aby zabránili praskání větviček pod jejich nohama. Ušli asi čtvrt míle, než Charlie zakopl. Zaškobrtnul si o vlastní nohu a padal hlavou napřed, ani nestihl napřáhnout před sebe ruce.
      S velkým překvapením nespadl do tvrdého, ale zarazil se o něco měkkého. To něco se okamžitě zvedlo s výkřikem. „Pomóc!“
      „Sklapni!“ řekl Charlie a dal tomu pěstí. A tím to omráčil.
      „Myslíš, že je to někdo od nás?“ zašeptal Maris.
      „Jestli jo, doufám, že nepoznal můj hlas.“ Zasmál se. Vteřinu na to, ale zvážněl. „Jak to zjistíme, když nemáme kapku světla?“
      „Jak asi? Vzbudíme ho,“ řekl Maris a vodou se mu to podařilo.
      „Kdo jsi?“ zeptal se Charlie.
      „Charlie, ty idiote, kdo bych asi mohl být?“ zabručel Pror a promnul si čelist.
      Ten v duchu zaklel, že musel praštit zrovna jeho. „Jak jinak jsem tě měl ztišit?“
      „Až se odsud dostaneme, tak tě zabiju, vás oba. Hrozně jste mě vyděsili a neumíte zacházet s člověkem, který si užíval hluboký spánek, ale dobře. Kde jsou ostatní?“ řekl Pror a postavil se na svoje nohy. Jeho oči si stále nepřivykly na tu trošičku světla a mžoural do hluboké tmy.
      „Tys spal? Já bych spíš řekl, že jsi hrál mrtvýho, aby tě barbaři nechali být,“ pronesl mág do tmy.
      „To nevíme. Tady jsem jen já s Marisem. Barbary slyšíme kácet stromy někde v dálce,“ odpověděl mu.
      „Napadlo vás, že tam může někdo být? Že po někom jdou?“
      Charlie zavrtěl hlavou, to ale Pror nemohl vidět.
      „Je to ale opačným směrem, než bychom měli jít. Nevracel bych se, i kdybych to věděl. Oni tu jsou doma, znají každý strom, každý pařez, neměli bychom šanci,“ namítl Maris. Hlas se mu třásl.
      „Nechci to říct, ale máš pravdu,“ řekl Pror, ale zlomil se mu hlas. Když pomyslel na to, po kom tam mohou jít, přeběhl mu mráz po zádech.
      „Musíme pokračovat, zanedlouho by mělo svítat, ale nejsem si tím jistý. Bůh ví, jak dlouho tu bloudíme a kolik vlastně bylo, když nás začali pronásledovat.“ Přemýšlel nahlas Maris.

    • Snad utíkám správným směrem, vracet se by mě mohlo stát život, pomyslel si Ren a seskočil ze stromu. Barbaři ve stejnou minutu pokáceli onen smrk. Naštvali se, když zjistili, že na něm nikdo není. A rozeběhli se za ním. Do háje! proběhlo mu hlavou a začal utíkat.
      V dálce zahlédl malé světlo pomalu se pohybující mezi kmeny. Napadlo ho, že by to mohl být Pechy. Zpomalil svůj krok a tiše ho sledoval. Šlápl na větvičku, která pod jeho tíhou praskla. Světýlko najednou zmizelo.
      „Pechy,“ zašeptal velmi opatrně.
      Plamínek se najednou objevil u jeho hlavy. Byla to hořící větvička, která původci světla poskytovala dobrý výhled.
      „Pechy, vím, že to jsi ty. Tady Ren,“ zašeptal znovu a světlo zmizelo.
      „Pojď za tím ohněm, dovede tě ke mně a snad se cestou nezabiješ o nějakou větev.“ Zaslechl z dálky. Rozhlédl se a uviděl další Pechyho výtvor v dálce.
      „To mi fakt pomůže, abych se nezabil, když je ode mě asi sto kroků,“ zamumlal zcela neslyšně a protočil oči v sloup. Pokračoval stejně, jako předtím, pomalu a pomocí každého stromu, který objal.
      „Pohni si trochu! Míří sem!“ zavolal na něj potichu Pechy.
      „tak mi udělej víc světla, ať můžu běžet!“
      „To mám jako založit požár?“
      „To jsem neřekl!“
      „Jste slyšet na půl míle!“ ozvalo se nalevo od Pechyho, který sebou škubl. Dobře, že hlas poznal.
      Trochu zvětšil plamen a poslal ho k Renovi. Ten se s jeho pomocí během pár chvil dostal k němu.
      „Pošli ho i sem, mám odřený celý nohy od těch proklatých větví,“ zasyčela osoba v dálce.
      „No jo, jdu na to,“ řekl Pechy a poslal světlo, tam odkud slyšel hlas.
      „Jé, ahoj Teres,“ pozdravil Ren a přitrouble se usmál.
      „No nazdar,“ odpověděla mu a oba si je změřila.
      „Kudy?“ zeptal se Pechy.
      „Tudy.“ Ukázala prstem.
      Pechy se zastavil a podivil, což dával najevo svým zvednutým obočím. „To víš jak?“
      „Koukám na mapu, co bys řekl?“
      „Nic mě nenapadá,“ pronesl potichu Ren.
      „To neslyšíte řeku?“ zeptala se.
      Oba zavrtěli hlavou.
      „To bude tím, že na sebe furt hulákáte, takže pojďte za mnou. Musíme jít proti proudu řeky. Když budete zticha, dostanu nás odsud,“ řekla a vyrazila, chlapci se zdrželi kousek za ní.
      „Taky máš ten divnej pocit, když tě z temnýho lesa vede holka a ty jen děláš světlo? Tak nějak si nepřipadám, jako chlap,“ zabručel Pechy.
      „Ne nemám,“ zašeptal Ren a Pechy se podivil. „Já nedělám světlo, jen se nechám vést, no máš pravdu, fakt je to divný.“
      Oba přidali do kroku a došli ji. Oba se na sebe zašklebili a ten pocit je náhle opustil.
      „Víte ještě o někom?“ Začala po několika minutách Teresa.
      „Možná jsem zaslechl Prora, jak se rozčiluje, ale nejsem si tím jistý. Ani jsem nerozuměl tomu, co říká,“ řekl Pechy a vyslal další plamen před ně.
      „Jestli se rozčiloval, asi měl kvůli čemu. Dokážeš určit, odkud si ho slyšel?“
      Přikývl a hlavou pokynul do tmy. Teresa okamžitě změnila tempo kroku a zatočila doprava. Skoro běžela a kluci za ní.


      „Nemohu říci, že už by mě z toho lehkýho našlapování nebolely nohy.“
      „Ticho a jdeme!“ zavelel Pror a zachytil se stromu, aby nespadl.
      „Dobře, dobře. Taky to slyšíte?“ Prohodil Maris.
      „Co?“ Zastavil se lukostřelec.
      „No právě, přestali kácet stromy. Mám takový divný tušení, že se nás opět vydali lovit,“ odpověděl mu Maris.
      Zaslechli kroky, schovali se za kmeny. Ztišili své dýchání na tolik, že skoro nedýchali. Přitisknutí čekali, až okolo nich projdou. Rozmýšleli, zda utéci nebo zaútočit, tohle rozhodnutí leží na ramenou Prora, jakožto zastupujícího kapitána. Ten byl ale rozhodnut. Musejí utéct, aby měli šanci aspoň někoho jiného.
      S každým krokem, který nepřátelé učinili, se dostali více na špičky, aby co nejvíce splynuli s prostředím. Znervózňovalo je světlo, které se blížilo spolu s nepřítelem. Zřejmě pochodeň, pomyslel si Pror.
      „Vrátíme se kousek zpátky, vypadá to, že tady nejsou.“ Zaslechl známý hlas. Jako kdyby se probral z transu. Někdo je našel, zajásal potichu.
      „Hej!“ zašeptal. „Jsme tu, kdo je tam?“
      „Je tam Pror, slyším ho. Našli jsme ho!“ zvolával potichu Ren, kterého hned poznal. Ulevilo se mu a stejně tak i jeho kamarádům.
      „Pojďte za světlem!“ řekl dívčí hlas.
      Vylezli zpoza stromů a přidali se k trojici. Byli rádi, že byli nalezeni, a že si konečně vidí aspoň na špičky bot.
      „Vy o nikom jiném nevíte, že?“ zeptal se Pror s nadějí, že vědí, kde je zbytek.
      „Bohužel, musíme se dostat odsud, takže doufám, že je najdeme na konci údolí. Barbaři jdou přímo za námi, skoro nám dýchají na záda. A začít s nimi bojovat, nepřežijeme,“ odpověděla mu Teresa a stejně jako Pror těžce oddychla.
      Neměli ale času nazbyt. Přidali do kroku. O necelé dvě hodiny později začalo svítat.

    • KAPITOLA OSMNÁCTÁ

      Nastal den a slunce se probojovalo mezi korunami stromů. Les ožil, větve se zatetelily a sklepaly ze sebe zbytky noci. Sovy se utišily a uložily ke spánku.
      Barbaři sledovali stopy skupiny a neustále se přibližovali. Stále naštvaní, že jim utekla jedna z kořistí, běželi rychle a semknutí. Chránili se štíty, ze kterých vyrobili hradbu, aby se neopakovalo to samé, co způsobil Ren.
      Skupina nalezenců pokračovala stále proti proudu řeky. Už nebyli tak opatrní, protože jim světlo dovolovalo vnímat každou větev, která se před nimi objevila.
      „Měli bychom se zastavit a najíst,“ řekl udýchaně Charlie.
      Ostatním v břiše kručelo také, ale věděli, že kdyby zastavili, barbaři by je dostali.
      „Až se dostaneme z lesa, zastavíme,“ odpověděl Pror a statnému mladíkovi nezbývalo nic jiného, než přikývnout.
      „Jste si jistí, že jdou po nás?“ ozval se znovu.
      „Po kom jiným by asi tak šli?“
      „Máš recht.“
      Na pár chvil se zastavili, aby popadli dech a zaposlouchali se. Pohyb barbarů byl citelný, otřásala se pod nimi půda.
      „Nerada to říkám, pánové, ale boji se zřejmě nevyhneme,“ pronesla Teresa a rozhlédla se.
      „Asi máš pravdu. Jdu s Renem mezi větve, takže nějaký zabijeme, než sem dorazí všichni,“ řekl Pror a ukázal na dvě vysoké borovice vzdálené od sebe asi sedmdesát stop. Ren souhlasil a oba se vydali do svých úkrytů.
      „Pechy, co kdybys je uzavřel do ohnivého kruhu a upálil je? Já bych se postaral o to, aby nevzplál celý les-“
      „A já s Charliem se na to budeme jen koukat? Navíc upálení je i pro barbary strašlivá smrt. Radši by byli zabiti meči a šípy,“ namítla Teresa. Maris se sám zatřásl při představě, že by měl být upálen. Proč by se ale oni měli namáhat?
      „Myslím, že i barbaři jsou seznámeni s tím, že v jejich, stejně jako v našem světě, existuje magie. Musí přeci být připraveni i na ni, nebo ne?“ Rozhlédl se a v dáli zahlédl pohyb. Jeho tvář ztratila zdravou barvu a strnul.
      Teresa s Charliem se podívali stejným směrem jako on. Barbaři se blížili a oni již neměli šanci utéct. Bojovníci tasili meče a zaujali své pozice pro boj.
      Maris s Pechym vytvořili dešťové mraky, aby nepřátelům znepříjemnili boj alespoň trochu. Ukryli se za stromy a zadržovali déšť, než barbaři budou u nich.
      Ti si ale dávali dost na čas. Vypadalo to, jako kdyby se zastavili na snídani, zdřímli si a pak se líným tempem vydali za nepřáteli. Nebo to takto bojovníkům připadalo.
      Několik desítek párů nohou se přibližovalo a naštvané výrazy ve tvářích nevěstily nic dobrého.
      Vzduchem začali svištět šípy, jeden za druhým. Některé minuly, ale většina jich trefila cíl.
      „Možná nebudeme muset ani bojovat, jestli to takhle půjde dál, kluci pozabíjí úplně všechny,“ zašeptala Teresa gladiátorovi, který už netrpělivě svíral meč.
      „Tak to doufám, že mi nechají aspoň jednoho, jinak bych pak musel zabít je.“ Usmál se.
      „Je jich mnohem víc!“ zakřičel Ren. „Museli se k nim přidat další.“
      „Pechy, Marisi, teď!“ rozkázal Charlie a mágové uvolnili své soustředění.
      Z malého mraku se spustil liják tak silný, že během pár vteřin rozmočil zem. Barbaři se zastavili těsně před ním a začali se hlasitě smát. „To si myslíte, že nám takový malý déšť něco udělá? Jste naivní,“ řekl jeden z nich a pobídl je k útoku hlasitým zařváním.
      Mágům okamžitě došlo, že plýtvat energií na udržování mraku, nemá cenu a nechali ho rozplynout. Pechy dlouho neotálel a začal vrhat ohnivé koule všemi směry. Když netrefil, nastoupil Maris, aby zachránil les.
      Ren natáhl ruku do toulce, aby vzal další šíp, ale byl prázdný. Sám pro sebe si zaklel a seskočil ze stromu. Z pouzdra vytáhl svoji dýku a přidal se k bojovníkům.
      „Až sesbírám nějaké šípy, zase se vrátím na své místo, bylo by dobré, kdybyste mě trochu kryli. S dýkou nejsem tak dobrý,“ odpověděl na nevyřčenou otázku.
      „Jdu vpravo,“ zašeptal Charlie a zhluboka se nadechl. Rozeběhl se a štítem vykryl první rány. Několika přesnými zásahy, zabil tři barbary a další se na něj vrhl zleva. Přikrčil se a máchl mu mečem po nohách.
      Barbar na to byl připravený a vyskočil. Váha meče a švih Charlieho vyvedly z rovnováhy, ten se svalil na bok. Chlap sehnutý nad ním se vítězoslavně usmál a přišlápl mu štít. Charlie bolestně zasténal, jelikož mu tím vykloubil rameno. Sledoval čepel meče přibližující se mu k hrudi.
      Nepřítel náhle strnul a z úst mu vyšel tlumený výkřik. Pustil meč, který ztratil svůj měr a zabodl se do země kousek od jeho hlavy. Polomrtvý muž zavrávoral a spadl na něj. Byl rád, že zůstal naživu, ale ležet pod barbarem mu bylo trochu proti srsti.
      „Co se tu tak válíš?“ zeptal se s úsměvem na rtech Leon.
      „Leone, kde ty ses tu vzal?“zeptal se pro změnu Charlie, když mu lukostřelec pomáhal na nohy.
      „Já se ptal první,“ odsekl.
      „Moje otázka je víc na místě,“ zabručel Charlie a vykloubené rameno si o strom nahodil zpět.
      „Vy dva máte v plánu si tam udělat ještě čaj, nebo se přidáte k boji?“ zakřičel Pechy a vytvořil si ohnivý štít, aby se mohl nadechnout.
      „Tak nám udělej oheň, abychom si ho měli na čem uvařit,“ zavtipkoval Leon. Vytáhl ze zad barbara svůj šíp a vložil ho zpět do toulce.
      „Smíchy se popadám za břicho, vážně,“ řekl Pechy s kamenným výrazem, „ale pokud chceš vidět, něco novýho… Tak nemrkej.“
      Ze sevřené pěsti uvolil palec a ukazovák. Chvíli se soustředil. Na tváři mu pohrával úsměv, mávnutím druhé ruky odvolal štít a prstem ukázal na hlavu jednoho barbara, který se při pohledu na něj zastavil.
      Pechymu se z prstu začalo kouřit a chvíli na to téměř hořel. Jediným pohybem plamen uvolnil a ten jako střela z luku zasáhl barbara přesně mezi oči.
      „Ty snad vynalezneš novou zbraň,“ řekl Charlie a sebral ze země svůj meč. Tak jdem zas na to, pomyslel si a vyrazil do dalšího boje.
      „To nemůžeme zvládnout, je jich čím dál víc, jak kdyby se tu rovnou i množili,“ zavolala Teresa a vytáhla meč z dalšího těla.
      Najednou se ozvala ohlušující rána několik kroků od centra boje. Chvíli po výbuchu bylo ticho a z dýmu vyšel Gladi s další kuličkou v ruce. „Omlouvám se za zpoždění.“
      „Nehraj si na hrdinu a dávej pozor!“ zařval na něj Pror a trefil barbara směřujícího k ničitelovi.
      „Tyhle větší můžu házet jen do davu, tak je sežeňte dohromady, nebo mi dejte čas udělat menší na jednotlivce.“ Kývl na Prora, který mu dal najevo, že druhá možnost bude lepší, a že mu čas zajistí.

    • „Marisi, no ták, neflákej se!“
      „Připadá ti snad, že se flákám? Kolik jich máš ty, co?“ zavolal zpět na Pechyho.
      „Ty to počítáš?“
      „Ty snad ne? Odpověz!“
      „Deset, ty?“
      „Neměl by ses tolik flákát, kámo. Patnáct.“ Zasmál se Maris. Vytvořená vodní stěna teď donutila jednoho barbara utíkat. Jak si hlídal záda, nevšiml si větve a nabodl se na ní.
      „Šestnáct,“ zavolal.

      „Mám bombičky, tak mě na ně pusťte!“ zařval Gladi a vyběhl zpoza stromu. Pror to zaregistroval a nalákal na sebe jejich pozornost.
      Gladi využil své velikosti a téměř neviditelný proběhl řadou, která upírala zrak na lukostřelce.
      Starší z dvojčat si pak všiml kamaráda opřeného o strom čtyři sta stop od něj a odpočítával na prstech. Jen co sevřel celou pěst, ozvalo se několik tlumenějších výbuchů. Každý z řady naposledy vykřikl a pak se všichni svalili na zem. Některé to roztrhalo vejpůl a vnitřnosti byli všude. Úklid nás rozhodně nemine, řekl si Gladi.
      „Už jen pár a máme je všechny, tedy všechny, co šli za námi,“ ozval se Ren ze stromu.
      „Kde máte toho nástupce?“ zařval jeden z barbarů.
      „Jo, já jsem ho ještě bojovat neviděl.“ Přidal se další.
      „Někde ho schovávají,“ vyštěkl třetí a postavili se jako poslední přeživší.
      Ebutanští se sešli k sobě a s nepřítelem si stáli tváří v tvář. Lukostřelci měli napnuté tětivy a čekali na sebemenší pohyb.
      „Samozřejmě, že je schovaný, tupci. Myslíte, že bychom vám ho sem přinesli na stříbrném podnose? Jen my víme, kde je.“ Zalhal Pror.
      Ten uprostřed se hlasitě zasmál. „A jsi si tím vážně jistý? Myslím, že ten vysokej a ta krasavice by s tím nesouhlasili,“ řekl.
      Celou skupinu zamrazilo. Oni se tu zdržují s bandou nijak necvičených barbarů místo toho, co by hledali jejich druhy a ti už jsou pravděpodobně mrtví.
      „Vy svině!“ zavrčel Pror. „Odvedete nás k vašemu doupěti, nebo vám zařídím pomalou a bolestivou smrt.“ Mrkl na Pechyho, který si ve dlani pohrával s plamenem.
      „Radši zemřeme, než abychom zradili naše lidi. Smrti se nebojíme, ani bolesti, dělejte si s námi cokoliv,“ řekl stojící vpravo. Z tváře mu skapávala krev.
      „Řekni, jsou aspoň naživu?“ zeptala se Teresa se stejně vzteklým výrazem, jako Pror.
      Nejmenší z těch tří se zasmál. „Tak na to rozhodně nespoléhej.“
      „Najdeme si je sami,“ přidal se Leon.
      Teresa pak mrkla na Pechyho, který na zemi vytvořil malý ohnivý kruh. Těsně okolo posledních barbarů. „Každou chvíli to začne velmi pálit. Být vámi souhlasím a já vás ušetřím.“
      „Jak už jsme řekli, radši zemřeme!“
      „To tedy umím zařídit,“ zašeptal mág a luskl prsty. Plamen se zvedl a nabíral na intenzitě. „Být vámi, kousek ustoupím. Marisi, postarej se o les.“
      Ozývaly se výkřiky. Barbaři se v plamenech kroutili bolestmi. „Počkat!“ řekl jeden stěží mez výkřiky.
      Maris okamžitě zareagoval a shladil je. „Změnili jste snad názor?“
      Jeden z nich se začal hlasitě smát. „Ne, ale když jsme mokří, těžko nás spálíte.“
      „To ale není výhra,“ řekl mág, „jak jsem na vás vodu dostal, tak stejně rychle jí z vás mohu i sundat.“ Otevřel dlaně a všechna voda se mu v nich shromáždila.
      Na zajatých barbarech byl vidět strach. Pechy už se připravoval k přivolání dalšího ohně, když ten nejmenší to nevydržel a řekl, že je odvede.
      Ty druzí dva začali okamžitě protestovat a chtěli ho zabít, jenže než se stačili pohnout, vydechli naposledy. Jejich těla pak přidali na hromadu, o kterou se postaral Pechy s Marisem.
      „Takže, mluv! Jsou naživu?“ zeptal se Ren.
      Barbar přikývl.
      „Kolik jich je?“ Zněla další otázka.
      Zamyslel se. „Měli by být tři. Jedna prsatá holka, jeden dvoumetrový kluk a pak nástupce. Nikoho jinýho jsme nenašli,“ odpověděl.
      „Tak to Ledník ještě musí být někde v lese. Nejdřív najdeme jeho, pak půjdeme do toho jejich doupěte,“ řekla Teresa.
      „Musím nesouhlasit. Nebydlíme v doupěti, naše město je skryté v horách, těžko byste ho našli sami.“
      „A proč ty ses najednou rozhodl nám pomoci?“ Změřil si ho pohledem Charlie.
      „Už mě tohle nebaví, čtyři generace mojí rodiny zabíjejí krále a všechny, co mají něco společného s jejich rodinami. Já nechci být královým vojákem, ale ani nechci vraždit kvůli tomu, že odmítne zbytek mého druhu,“ odpověděl.
      „Jak se jmenuješ?“
      „Ardag, synovec našeho vůdce, starám se o jezdecké koně a chov zvířat,“ představil se a poklonil. Byl malý s černými delšími vlasy a plnovousem. Postavu měl lehce zavalitou, ale rozhodně byl silný.
      „Říkal jsi jezdecké koně? To mi vysvětli.“ Zajímal se Charlie.
      „Na tom není co vysvětlovat, prostě si sednete na hřbet koně a ten vás veze. Vy snad žádné nemáte?“ zeptal se udiveně.
      „Bojovníci i vojáci běžně putují pěšky, koně využíváme jen pro náklady a to jich je většina na královském dvoře, jelikož pro normální farmáře jsou drazí.“
      Ardag se zasmál. „My koně chytáme a pak se je snažíme ochočit. Údolí jich je plné.“
      Charlie začal přemýšlet. Jaké by to asi bylo? Nemuset neustále chodit po svých a nechat se vézt? Od Ardaga se vzdáli a šel za Prorem, kterému celý jejich rozhovor přetlumočil.
      „Pohyb by to byl rozhodně rychlejší,“ souhlasil. „Ale nejsem si úplně jistý tím, že bych chtěl ty koně ukrást. Přeci jen nikdo z nás na nich neumí jezdit a ani jak se o ně starat.“
      „Ten prcek nám to může vše říct. Když se rozmluví, ani neví, co říká.“
      „Dobře Charlie, zkus to z něj nějak dostat. Teď je naším hlavním cílem najít Ledníka, takže na to máš nějaký čas. Zjisti, kde je mají, jak se na nich jezdí a jak se o ně starat!“
      Gladiátor přikývl.
      Utíká nám čas, Pidlo už může být v Menoru a my se tu zabýváme nějakými barbary, pomyslel si Pror. Rozhlédl se po skupině, byl teď kapitán a opět za ně nesl veškerou zodpovědnost.
      „Všichni v pořádku, nezranění?“ zeptal se.
      Dostalo se mu pouze kladných odpovědí a tak si oddychl. V tom mu ale silně zakručelo v břiše. „Měli bychom se někde najíst, když tu není pytlák, musíme nějak improvizovat, máte někdo nějaké jídlo?“
      „To si piš, že mám! Plnej vak!“ ozvalo se za ním.

    • KAPITOLA DEVATENÁCTÁ


      Mezitím co připravoval rychlé občerstvení, byla Ledníkovi vysvětlena situace, do které se dostali. Naplněním žaludků přivedl své druhy do chvilkové extáze. Ardag, nezvyklý na tento způsob stravování, vše pozoroval s dávkou zaujetí a úžasu.
      Odpočinek nebyl opravdu nijak dlouhý, malý barbar sice skupinu ujistil, že ti tři jsou stále naživu, ale jejich záchrana je na prvním místě. A slovo barbara člověka nikdy neuklidní.
      „Všichni připraveni?“ zavolal Pror srovnávajíc si vak a toulec na zádech. Do ruky vzal ještě svůj dubový luk, u něhož při jídle opravil tětivu. Až mu bylo líto ten proužek z vlčí kůže zkrátit.
      Ostatní byli ve fázi oblékání se do pláště a urovnávání věcí do vaku. Zastupující kapitán netrpělivě podupával na místě a čekal, až se skupina uráčí hnout zadkem.
      „Cesta až do našeho města by měla být bez problémů, ale tam už vám průvodce dělat nebudu,“ řekl Ardag, který se držel na začátku řady.
      Vyšli z lesa. Údolí bylo nezměněné, ale zdálo se nekonečné. Vzdálenost vodopádů odsud byla přibližně stejná jako od tábořiště, odsud ale tábořiště vidět nebylo. Kouzla?, proběhlo všem hlavou.
      Malý zavalitý barbar se zastavil u řeky a ukázal na skálu před ním. Chvíli na ní upřeně zíral, až pukla. Skupina vydechla úžasem, ale Ardag se jim vysmál. „Taky vidíte jen to, co ostatní chtěj, abyste viděli.“
      „Takže to jsi nezpůsobil ty?“ zeptal se Maris.
      „Ne, byl to klam.“
      Udělal další dva kroky, ale nikdo za ním nešel. Otočil se a zastavil. „No?“
      „Žádáme vysvětlení,“ řekl mág s velkým zájmem o iluze.
      „Zíral jsem na skálu já, tím jsem donutil vás se na ní koukat. Dělal jsem, že ten náš vchod nevidím, to znamená, že vy jste ho přehlédli stejně. Ten zvuk puknutí, bylo tlesknutí. Tím jsem vaše mozky probral k další činnosti a vy jste si všimli vchodu. Jak prosté,“ vysvětlil. Většina skupiny vypadala překvapeně. „Můžeme pokračovat?“
      Jako zhypnotizovaní šli za ním. Probral se až fakt, že stojí u vchodu do města barbarů. „Vítejte v Thar´wise. Staré město barbarů. Jak jsem předtím řekl, zde už vám nepomohu. Přeji hodně štěstí.“ Rozloučil se a zmizel.
      „tak jsme tu zůstali sami. Navrhuji rozdělit se do menších skupinek, ať nejsme tak nápadní,“ navrhl Pror.
      „Nezní to špatně. Všichni pohromadě bychom byli nepřehlédnutelní. Ledník by měl zůstat zde a kontrolovat, kdo se vrátil a případně kdo ne,“ kývla hlavou na pytláka, který souhlasil, „já půjdu s Marisem. Jeho vodní štít a můj meč je dobrá kombinace.“
      Pror přikývl a prohlédl si ostatní. „Gladi může kouřovými bombami znemožnit výhled. S ním bych poslal Rena. Leone, jdi s Charliem, jeho štít by vás měl ochránit oba.“
      „A my dva zbýváme. Můj oheň nás udrží stejně v bezpečí, jako každý obyčejný štít.“ Usmál se Pechy.

      Thar´wise, staré město barbarů založeno před stovkami let první skupinou uprchlíků z královského vojska. S vlastními pravidly a hierarchií ukryti před celým světem si vystačili do doby, kdy syn jednoho z „hlavních“ se rozhodl vrátit svůj lid zpět k vojskům a navrátit jim tak hrdost. Valhor Královrah.
      Alarijští králové si však čin pamatovali a rozhodli se nepřijmout uprchlé zpět do řad. Ronrich Neporažený vydal zákon, který ukládal zabít každého barbara, nezáleže na věku nebo pohlaví.
      Barbaři tak odpověděli stejnou měrou, zabít každého, kdo má něco společného s královskou rodinou. A jelikož do Rengordu z Throenny, hlavního přístavního města, nevede jiná cesta, dařilo se více barbarům. Sám Valhor po několika neúspěšných jednáních, zabil nejvíce králů a nástupců v historii barbarů. Byl tak příkladem pro další generace.
      Poslední král byl ale zabit před padesáti lety a tím byl Grodův otec. V dnešní době, jak Ardag naznačil, už barbary nebaví zabíjení vlastních lidí a znovu chtějí jednat.

      Každý se vydal jinou cestou, ale netrvalo dlouho a všem se naskytl pohled na rozlehlé město uložené do skal. Některé příbytky vyhloubeny do kamene a dřevěné chatrče stály na kamenných rovinách jen s pomocí lan a těžkých balvanů. Zvířata chovají na malých travinách a děti pobíhají bosé všude mezi domky. Dvojice se kontrolovaly navzájem a Charlie zjistil, kde mají koně. Ukázal na ohradu a řekl tak, že se postarají o tuto záležitost. On jako jediný věděl, jak se o ně postarat.

    • Pror zběsile mával, aby si ho třetí dvojice všimla a to se mu podařilo. Maris pak upozornil Teresu, že ti dva na druhé straně něco chtějí. Když se na ně podívali, ukazovali někam na skály.
      Jeden z vchodů do jeskyně byl pečlivě hlídaný. Seděli u něj čtyři ozbrojenci a něčemu se smáli. Měli u sebe sekery a jeden z nich držel meč.
      Máváním rukou a různými dalšími posunky si dvojice dávali najevo, že je potřeba je nějak odlákat. Gladi byl ale s Charliem na cestě ukrást koně a tak si museli poradit sami. Pechy se usmál, bylo jasné, že oheň bude to, co nejlépe poslouží.
      Pror naznačil, aby se schovali, což také učinili, ale našli si skulinu, aby se mohli také pobavit. Pech vylezl na strom a znovu zvedl svůj ukazovák. Rozhlédl se, jestli jsou všichni schovaní a jestli o nich někdo neví. Usmál se pro sebe a namířil na jeskyni.
      Stráže zničehonic začali poskakovat a vůbec netušili, čím ten jejich tanec byl způsoben. Seběhly se okolo nich děti a začaly tancovat s nimi. Pechy přestal střílet své plamínky a stále je pozoroval. Ti malí barbaři popadli stráže a odtáhli je pryč. Jeskyně teď byla na pár chvil nehlídaná.
      Obě dvojice se sešli u ní. Maris pak zůstal u vchodu, aby se postaral o klidný úprk. Vytvořil stěnu z tak průzračné vody, že byla jako zrcadlo. Odrážela se v něm tma jeskyně a vypadalo to, jako kdyby tam nikdo nebyl.
      „Musí to být tady, proč by to jinak hlídali?“ zašeptala Teresa, když už šli dobrých deset minut a nenašli vůbec nic.
      „Co když to budou iluze? Stejně jako ta s údolím, nebo ta, o které nám říkal Ardag?“ zastavil se Pechy a hledal něco na stěně jeskyně.
      „Mám lepší nápad,“ zašptal Pror.
      „Jaký?“ Otočil se na něj mág a dostal lukem po hlavě.
      Probral se. Rychle se rozhlédl a v dlani už mu plápolal připravený oheň. „Funguje to,“ řekl a doufal, že ho ti dva uslyší. „Jsem stále v jeskyni, ale vypadá jinak.“
      Ti dva Pechyho stále viděli a slyšeli, takže teď zbývalo jen vymyslet způsob, jak probrat oba.
      „Myslím, že nejjednodušší bude, praštit se navzájem ne? Prostě ve stejnou chvíli,“ řekl Teresa, ale Pror stále přemýšlel.
      „Jeden z nás udeří o chviličku dříve, tím iluze toho druhého zmizí a jeden z nás tu bude uvězněn.
      Chvíli bylo ticho, nakonec zjistili, že vyřešit tento problém nebude tak těžké. „Dobře, takže se postav sem, až mě praštíš, nesmíš se ani hnout, jinak ten šutr spadne vedle a ty tady zůstaneš.“
      „Jo já vím,“ zašeptal Pror.
      „Vážně si to nechceš prohodit? Né že bych tu chtěla zůstat, ale i tak mám ponětí, že bys byl skupině víc užitečný,“ řekla Teresa protahujíc provaz okem ve skále.
      „Budu dělat, že jsem to neslyšel, ale kdyby to nevyšlo, nezapomeň všechny pozdravovat.“
      „Stále ses od svého bratra nenaučil vtipkovat.“ Usmál a se a čekala až jí Pror praští.
      Objevila se vedle Pechyho. Stáli tam ještě pár sekund a Pror se ukázal taky. „Vyšlo to,“ řekl a mnul si bouli na hlavě, „ale nečekal jsem, že to od toho šutru bude taková šlupka.“
      „Vidíte? Tohle je vězeňská jeskyně, šli jsme dobře. Teď jen musíme najít tu celu, kde mají ty tři. Jsou tu pochodně, takže udělám světlo,“ řekl Pechy a kývl na jednu z pochodní, rázem se rozsvítili všechny.
      „Nepřiláká to světlo pozornost barbarů?“ zeptal se Pror už prohlížející některé cely.
      Teresa se vydala druhým směrem. „Myslím, že o to se postaral Maris.“
      Chodba byla velmi dlouhá a všechny cely prázdné. V některých se povalovaly kosti a v jiných zase měli domovy stovky krys. Příjemná procházka to tedy nebyla.
      „Buď jsou až v poslední cele, nebo je to další iluze,“ pronesl Pechy znuděně.
      „Pochybuji, že je to další iluze. Možná, jen špatně hledáme.“
      „Dohledali jsme. Mám je,“ řekl Pror. Dýkou trochu zašťoural v zámku a ten cvakl. „Zdravím.“ Usmál se, když vešel, ale nereagovali.
      Všechny tři napadlo to stejné, a tak je po jednom praštili. Probrali se, ale vůbec netušili, kde jsou.
      Pechy, který předtím našel jejich zbraně, jim je rozdal a dostali je na nohy. „Vysvětlovat budeme potom, teď musíme zmizet.“
      Běželi chodbou teď, až našli Marise, který seděl a hrál si s kapkou vody. Rychlejší byla rozhodně voda. Nic nenechali náhodě a Pror ho probral z iluze stejným způsobem jako ostatní. S tím ale spadla i vodní stěna a vyřítilo se na ně pět barbarů.
      S těmi si ale rychle poradili a utíkali pryč s Thar´wisu. Cestou na několik nepřátel narazili, ale ti nebyli překážkou.
      „Ledníku? Charlie už se vrátil?“ zavolal Pechy na pytláka sedícího stále na větvi.
      „Už čekáme jen na vás, utíkejte dál, řítí se sem. Poběžím hned za vámi, jen si něco zařídím,“ řekl Ledník a usmál se. Ostatní neváhali a poslechli ho.
      „Miluji pasti,“ řekl si pro sebe a šípem ze svého luku trefil lano. To se smrštilo a několik kamenů a větví zasypalo vchod do města.
      „Jsme tak rádi, že jste v pořádku,“ vypískla Teresa a pověsila se Dengerovi okolo krku. Ten ještě nevzpamatován objetí oplatil.
      Athig mnoucí si oči a hlavu stál mezi ostatními chlapci kromě Prora. „Říkali jste něco o koních?“
      „Převádíš téma jinam ze stejného důvodu, jako já, když se zeptám, jak jste se měli?“ zeptal se Ren ukazující na čtyři odtržené lidi ze skupiny.
      „Jo koně máme, dvanáct, každý bude mít své pohodlí.“ Usmál se Charlie a provedl otočku čelem vzad. Když tak učinili i ostatní uviděli tucet velkých zvířat.
      „Už jste na tom někdy někdo seděl?“
      Nikdo neodpověděl, jen vrtěli hlavami.
      „A kdo nás to tedy naučí?“

    • KAPITOLA DVACÁTÁ


      Velká zvířata vždy budila respekt, ale nebyl důvod se jich bát, protože byli pod dozorem. Teď skupina stála před úkolem, který znovu prověří jejich schopnosti.
      Iluze údolí zmizela a vodopády byly náhle na dosah ruky. Okolo nich pak vedla cesta pryč. Ocitli se na loukách, rozlehlých a pustých. Rovnou linii horizontu rušilo jen pár balvanů.
      „Beru toho černého,“ vyhrkl Leon a postavil se vedle něj. Jediný byl černý a o několik centimetrů vyšší než ostatní.
      Vraník hlasitě zaržál a svého nového jezdce si pečlivě prohlédl. Zvedl hlavu a jakýmsi způsobem si odfrkl, Leon jen spokojeně přikývl a poplácal ho na boku. Pak si začal prohlížet uzdu a sedlo.
      Čtyři další byli hnědáci, stejně statní, jako ostatní. Jess sebrala odvahu jako druhá a vybrala si tmavšího s úzkou lysinou táhnoucí se od špičky nosu až mezi uši. Zbytek hnědáků si rozebrali Gladi, Pror a Athig.
      Denger se zahleděl na bílou klisnu a hned si byl jistý tím, kdo se stane jeho druhou láskou. Čistě bílá, bez jakékoliv šmouhy. Její nový majitel ukradl nehybnému Ledníkovi jablko z vaku a napřáhl ke klisně ruku. Ta opatrně natáhla hlavu, a když viděla, že on neuhýbá, s chutí se do něj zakousla.
      Ryzáci netrpělivě přešlapovali z jedné nohy na druhou a jeden z nich i hrozivě zahrabal. Charlie vystoupil z řady a popadl uzdu toho nervózního. „Ten bude problémový, radši si ho vezmu na starost,“ řekl a nikdo si nedovolil jedinou poznámku.
      Tmavšího ryzáka si vybral Pechy, když se postavil vedle něj, barva jeho vlasů téměř splývala se srstí.
      Maris se rozhodoval mezi plavákem a grošákem, nakonec vybral světlejšího z nich a plavák ho rád uvítal ve své společnosti. Šedého se ujal Ren.
      Zbýval druhý tmavší kůň s plavou srstí a černo-bílý strakáč. Teresa si prohlížela na kost zmrzlého Ledníka, který vyjeveně zíral a nebyl schopen pohybu. „Tak kterého chceš?“ zeptala se.
      „C-co? T-to ani náhodou, já na to zvíře nesednu. Půjdu pěšky, nikdo mě nedonutí,“ řekl.
      Teresa se rozhodla pro strakáče. „Naučíš se to, nikdo z nás neumí na koni jezdit. Já myslím, že není důvod se bát. Pokud to nedáš najevo, ten kůň to nevycítí. Nebuď padavka, vzmuž se a sedni do sedla.“
      „Dobře, takže leze se na ně tímto způsobem. Postavíte se ke koni bokem, do toho visícího něčeho u jeho boku dáte tu vzdálenější nohu a vyhoupnete se. Druhou nohu přehodíte přes jeho zadek a usadíte se do sedla.,“ vysvětlil Charlie a sám u toho názorně předváděl. Málo se ovšem vyhoupl a tak nohou nedosáhl přes koně.
      Všichni to začali zkoušet stejným způsobem jako on. Každý po několika odpíchnutích se od země, unaveně oddechovala, nabíral nové síly. Koně znuděně stáli a pásli se.
      „Tak fajn, co je další rada?“ ozval se Pror, který se pohodlně usazoval. Nohy vložil do třmenů a chytil uzdu.
      Charlie jen překvapeně zíral na kamaráda a dělal, že přeslechl jeho otázku. „Jak ses tam dostal?“
      „No poslouchal jsem tě. Ptám se znovu, co teď?“ Nehnutě seděl, neodvážil se ani otočit hlavou.
      „Jemně ho nohou pobídni k pohybu.“
      Všichni napjatě sledovali každý Proreho pohyb. Když levou nohu nadzvedl a patou koně trefil do slabin, hnědák vyrazil vpřed. Lukostřelec na něm jen vlál a nevěděl si rady.
      „ŘÍKAL JSEM JEMNĚ!“ zařval na něj Charlie a rukou si zakryl oči.
      „Sedím taky, takže pomalu, lehce pobídnout,“ zavolal Denger, ale dopadlo to stejně jako s Prorem.
      Teresa s Jess se jen tiše hihňaly a pozorovaly dva prozatím nejúspěšnější.
      „Oni se musí poprat s tím, jak je zastavit, ale už na těch zvířatech sedí, takže nepecněte a lezte na ně,“ pobídl Charlie ostatní a sám se vrátil ke svému ryzákovi.
      Holky si všimly Ledníka, který stále zaraženě zíral do země. Třásl se.
      „Lední, seber odvahu a vylez na něj. Koukej, Jess už sem vede toho tvého.“ Nakonec ho holky natolik uklidnily, že byl ochoten se na něj posadit.
      K překvapení všech se mu to povedlo na první pokus. Jakmile pod sebou ucítil silné a klidné zvíře, přešly ho obavy. Kůň se na něj otočil a svýma inteligentníma očima v něm probudil důvěru. Zkusil ho pobídnout. Hřebec se ozval a pomalým krokem se vydal na cestu. Charlie stále nevěřícně zíral, nechápal, jak mu to mohlo tak jít, když se předtím tolik bál. Holky ho dál povzbuzovaly.