KAPITOLA PRVNÍ

se tyčí nad malým městem u pobřeží. Město bylo v dávných časech velmi
slavné, pocházeli odsud ti nejudatnější bojovníci z celé Alárie. Malé ostrovní
země ve středu Maldorského oceánu. Stovky mil od pobřeží kontinentu.

Jenže už dlouho zde mistři nevycvičili bojovníky, kteří by se hrdinsky předvedli. Za posledních dvacet let
z bojovníků nezbyl ani jeden, který by neskončil jako mrzák, nespáchal
sebevraždu nebo se neupil k smrti. Mistři odcházeli jeden po druhém.
Mistři svých umění – boje, lukostřelby, magie.
V celé Ebutaně zůstalo několik
rodin. Nebo spíše zbytky rodin bez otců nebo s otcem mrzákem. Vlastně až
na jednu rodinu, která byla kompletní. Válečník Pether se svou ženou Mariou a
dcerou Teresou.
Teresa nebyla jediná, která v Ebutaně mohla projít výcvikem mistrů, který se konal každé 4 roky.
Několik dalších dětí dosáhlo věku patnácti let. Mezi nimi jednovaječná dvojčata
Leon a Pror, každý je rozeznal až poté co jeden z nich promluvil. Vnější
schránka byla na chlup stejná, ale náplň se lišila. Leon byl vtipálek po své
matce, Pror na druhou stranu pobral charakter svého otce. Odlehčená verze
cholerika.
Z druhé strany Ebutany pocházel Denger, sedmnáctiletý mladík, jehož otec zemřel v boji. Ten zdědil výšku,
hbitost a svalově stavěnou postavu. Nepatřil zrovna mezi ty nejvýřečnější, ale
když už promluvil, stálo to za to.
Vedle Teresy pak bydlela ještě Jess, dívka s vlohami ženy. Pohledy svých vrstevníků
přitahovala neúmyslně, byla pouze obdařena. Ovšem chlapci, kteří se za ní
otáčeli, neměli tu odvahu s ní promluvit, po své matce zdědila dokonalou
schopnost vidění – ne do budoucnosti, ale do dálky. Mistři to nazývali
jestřábím okem.
Teresa každé ráno chodila na pobřeží vyhlížet loď svého otce, ale jako předchozí dny, ani dnes se nedočkala. Cestou domů se
stavila u pekaře a koupila chléb. Pekařův dům stál vedle chatrče Mistra boje.
Pokaždé se okénkem zahleděla na jeho meče vystavené na protější zdi.
„Co tě na těch mečích tak přitahuje?“ ozvalo se za ní. Byl to další hoch z města. Nejstarší a jediný přeživší
z pěti bratrů. Charlie.
Odstoupila od okna a pevněji sevřela chleba. Charlie nebyl zrovna ten typ člověka, kterého byste chtěli potkat neozbrojení.
Vysoký příliš nebyl, ale statný za tři. Také svou vychytralostí se rád
vytahoval.
„Nic,“ odsekla. Teresa nijak netrpěla strachem. To bylo učení jejího otce. Nedávej
najevo svůj strach, tvá zranitelnost se sníží na nulu.
Zasmál se. „Kdyby nic, nekoukala bys na ně každý den.“
„Ty už víš, jakou výuku si zvolíš?“ zeptala se, aby převedla hovor na jiné téma.
Přikývl. „Ty?“
„Dobře, to je fajn. Ahoj.“ Odešla bez odpovědi. I ona už měla vybrané své učení. Stejné jako její otec. I ona bude
bojovnicí v předních liniích.
Když přišla domů, zjistila, že z kulatého bochníku chleba je placka. Když mluvila s Charliem, její
ruka se dostala do křeče a odnesl to ten krásný kulatý bochník.
„Pozítří začínáš s výcvikem. Víš, že když nebudeš dobrá, stane se z tebe jen žena do domácnosti, že ano?“
Zastavila jí matka ještě ve dveřích. To, že později bude muset k pekaři sama,
přešla.
Maria však věděla, že to její dceři nehrozí. Když byla ještě mimino, hrála si s Petherovými meči a po každé výpravě, ze
které se vrátil, jí přivezl nový. S tím posledním, který jí přivezl, bude
plnit jeho přání. Stane se bojovnicí vycvičenou na hromadné boje.
U Mistra boje se lze vyučit třem specifikacím. Bojovník – boje ve více lidech. Války, náhlá přepadení. Šmírák – ovládá sílu
meče, je tichý, rychlý. Pro tajné úkoly. Gladiátor – boje jeden na jednoho.
Arény, boje o čest.
„Ano mami, vím to přesně. Neměj o mě strach, budu se snažit,“ řekla. Odložila placku chleba na stůl a šla ven.
Na rohu ulice opět potkala Charlieho. Ten se culil a namířil si to přímo za ní. Otočila se a radši šla jiným směrem.
Přesněji směrem k lesu. Pozvolna zrychlovala a jedním očkem kontrolovala
Charlieho.
Ten však zrychloval taky. Výraz v jeho tváři se Terese nelíbil. Ten kluk něco chystal, něco zlého.


POZN.: Bohužel, kvůli omezenému počtu znaků, musím celou první kapitolu rozdělit do dvou postů. Tak to asi bude se všemi kapitolami. Děkuji za pochopení. :)

Běžela, lesy znala jako své boty,
věděla, kam se může schovat. Pod skalami bylo malé křoví akorát pro její
postavu. Už byla skoro u něj, otočila se za sebe, jestli ho neuvidí, ale
najednou do něčeho narazila. Do něčeho tvrdého, odrazila se od překážky a
svalila se na zem.
„Seš v pohodě?“ zeptala se neznámá osoba.
Poznala ho, až když otevřela oči. Kluk
z druhé strany města. „Jo… no vlastně ne.“
Jen po ní hodil nechápavý pohled. „Něco sis zlomila?“
Ona po něm vražedný. „Když se rozhlídneš, nevidíš tu někde v lese nějakého kluka?“
Trošku se rozhlédl, pak zase pohlédl na ni. „Ne.“
„Jsi si jistý?“
Znovu si ji celou prohlédl. Lehce kudrnaté hnědé vlasy jí sahaly k lopatkám. Její ženské rysy nebyly tolik
vyvinuté, ale mu to vůbec nevadilo.
„Před čím jsi utíkala?“ zeptal se. Meč, který svíral v ruce, uložil do pochvy.
Postavila se na nohy, ale ani tak neměla oči ve stejné výšce jako on. Byl opravdu hodně vysoký, snad metr devadesát. Oprášila
se od prachu a promluvila: „Před ničím. Šla jsem si zaběhat.“
Zpozorovala, že rád dává najevo, co si myslí, svými pohledy. Tenhle říkal: „nevěřím“. On taky nevěřil.
„Pokud si utíkala před někým, znamená to, že ses bála. Dívky, které mají strach, se u žádného mistra dlouho
neohřejí. Skončíš jako žena v domácnosti,“ prohodil a začal se hlasitě
smát.
„Tak to ani náhodou, budu bojovnice, stejně jako můj otec,“ opáčila rázně.
Smích ho přešel ve vteřině. Znovu si ji dlouze prohlédl. „Bojovnice?“ šeptl. Pak se zhluboka nadechl a napřáhl k ní
ruku. „Těší mě, budoucí nejlepší šmírák v celé Alárii.“
Teresa vykulila oči. Další kdo chce jít pod křídla Mistra boje. „Ty chceš se svojí výškou být šmírák? Jsi jak stožár,
nepřítel tě uvidí na míle.“ Zasmála se Teresa.
„Jméno?“ zeptal se.
„Co prosím?“
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se znovu.
Odkašlala si a přijala tu podanou ruku. „Teresa. Ty?“
„Denger.“

Teresa byla ráda, že se zbavila Charlieho. Denger jí půjčil jeden ze svých mečů a připravovali se na svůj
přijímací test k Mistrovi boje.
Jediný Trok tu zbyl poté, co ostatní Mistři odešli. Byl to statný chlap, jenže po těch letech žádného výcviku chátral
jak jeho dům ve městě tak on.
„Ále copak to tu máme?“ ozvalo se ze stromu kousek od místa, kde cvičili ti dva.
Denger hned poznal jednoho z kamarádů. Byl to Leon, nebo možná Pror. U těch dvou si člověk nemohl být nikdy jistý. Dvě
na chlup totožné postavy se ladně zhouply na větvi a přistály před Teresou a
Dengerem.
Jejich otec byl známý lovec, ale když jediný přežil ze své skupiny, spáchal sebevraždu. Nechal po sobě tři děti,
dvojčata jejich malou sestru, která rok na to zemřela na nemoc. I přes to, že
spáchat sebevraždu bylo podřadné a směšné, dvojčata svého otce uctívala. Oba
chtěli být přesně jako on. Známý lovec.
U Mistra luku si lze zvolit jednu ze dvou specifikací. Lovec – bojovník na velkou vzdálenost. Ochrana předních
linií, první útok. Ničitel – expert na jednoduché výbušniny. Pasti, taktické
ústupy. Pytlák – většinou se stará o obživu skupiny. V bojích na střední
vzdálenost používá luk.
„Čau kluci, co tu děláte?“ zeptal se jich Denger.
Leon se zasmál. Nebo možná Pror. „Správná otázka zní Dengi, co tu děláte vy dva!“ Teď už to bylo jasné, Leon.
„Nezakázal jsem vám mi tak říkat?“ otočil se na ně. Leonovy předešlé poznámky si nevšímal.
„Kdo má furt říkat to tvoje dlouhý jméno, zabírá to moc času,“ pronesl Pror.
Denger se na ně zašklebil, ale zasmál se jen Leon. Pak dvojčata střelila pohledem na mě. „Tvoje holka?“ zeptal se Leon a
zase se smíchy za břicho popadal.
„Ne!“ vyhrkli oba najednou.

Když se začalo stmívat, rozešli se každý směrem ke svému domovu. Dvojčata cestu z lesa měla stejným směrem jako
Teresa, takže bylo jasné, že na Charlieho nenarazí. Na kraji lesa se rozdělili i oni.
Teresa se zastavila a pozorovala ty dva.
Pořád se kvůli něčemu pošťuchují nebo hašteří. Jenže to dělají, jen když jsou
sami. Ve společnosti dvou a více osob jsou to vzorní lukostřelci.
Před jejich domem potkala Jess, byly to kamarádky. Znaly se takřka od doby, co uměly mluvit.
„Ahoj, kdes byla celý den? Sháněla jsem tě,“ pozdravila Jess, když Teresu dohnala.
„Ahoj, byla jsem s kluky v lese. Trénovali jsme na pozítří,“ odpověděla jí.
Slunce už pomalu zapadalo za obzor. Dívky zašly k moři. Vyhlížet Pethera, který se měl každým dnem vrátit z výpravy
se svojí skupinou.
Seděly tam dlouho, povídaly si o zkouškách, o chlapcích, o zbraních. Obě začaly pomalu zívat a Teresa se naposledy
zahleděla na moře. Jenže černočerná tma jí nedovolovala vidět dál než na svoje
ruce.

KAPITOLA DRUHÁ

Pro Teresu bylo těžké každý den chodit na pobřeží a vyhlížet onu loď, jenže to svému otci
slíbila. Ale po hodině, kterou tam strávila pokaždé, jen se smutným výrazem
odešla. Doufala, že když ona splní svůj slib, tak ho splní i on. Že tu bude na
její zkoušky u Mistra boje.
Vrátila se do domu a z truhly pod postelí vytáhla svůj meč. Byl to jednoruční meč
s dlouhou a středně širokou čepelí. Těžiště bylo umístěno u jílce, tak byl
meč správně vyvážený. Jílec nebyl nijak bohatě zdobený, omotaný kůží. Pata byla
vyřezaná do tvaru listu kaštanu.
S tímto mečem bude u Troka cvičit, ale nejdříve se s ním musí sžít. Popadla i
opasek s pochvou a běžela do lesa, kde včera potkala kluky. Byly tam nové
kůly omotané provazy. V noci se asi někdo nudil, pomyslela si.
„Pěkný místečko,“ ozval se dívčí hlas.
Teresa sebou škubla a švihla mečem po tom, kdo jí vylekal. „U Garatovejch vousů, co tu
děláš?“
„Nevím, jestli bys zrovna pro klení měla používat Garatovo jméno. Sledovala jsem tě, musím
taky někde trénovat ne?“ řekla Jess a zasmála se.
Garat byl jedním ze sedmi dávno uctívaných bůžků Alárie. Měl to být bůh cti, ale
v pověstech se říká něco jiného. Jenže jeho a další bůžky už dlouhá léta nikdo
neuctíval a pro klení se hodili perfektně.
Obě dívky se rozhlédly. Jess si vybrala terč visící asi čtyřicet kroků od nich. Namířila na
něj svůj luk z jilmového dřeva. Lehce zdobená rukojeť a zakončení. Tětiva
byla tvořena vlčí kůží a i přes dlouhá léta používání byla stále pružná a
pevná.
Ozvalo se zasvištění a šíp se zabodl do terče. „Jednoduchý.“
„Já jen přemýšlím, kde se to tady vzalo, včera když jsme tu byli, tak tady byl jen
tamten starý kůl,“ řekla Teresa a ukázala na dřevěný kolík opřený o strom.
„Asi jeden z těch kluků, co tady byli s tebou ne?“
Zavrtěla hlavou. „To pochybuji, Denger šel včera utahanej jak pes, ten by se sem těžko
vrátil. Leon s Prorem? Možná, ale to by se sem vrátil jeden a ten druhý by
mu to vyčítal, že mu nic neřekl, protože chce být lepší,“ odpověděla Teresa.
Dívky se na sebe ještě chvíli dívaly, pak usoudily, že jim to je v podstatě jedno a
začaly trénovat.
Meč byl lehký, tak se s ním dalo lehce manipulovat a nenamáhal tolik zápěstí. Čepel byla
spíše na bodné útoky než sekání, ale několik provazů na kůlu přeťat dokázal.
Jess nebyla spokojená, stále nemohla najít správné místo pro terč. Jeden strom měl větve ve
špatné výšce, jeden byl dál, než chtěla, další měl moc větviček, takže by tam
terč nedržel a ten poslední měl větve špatně zkroucené.
„Nemám ti ten terč náhodou podržet?“ objevilo se tam jedno z dvojčat.
Pror, nebo možná Leon, měl přes rameno svůj luk a v ruce několik šípů. Jeho luk byl
obyčejný, jen tréninkový.
„Kdybys byl tak hodný.“ Udělala na něj očka.
Jen se zasmál. „Tak na to zapomeň. Kdo to sem vůbec dal?“ Už se to dalo poznat, bylo to
rozhodně to choleričtější z dvojčat.
Teresa opřela meč o kůl, nahnala do plic čerstvý vzduch a setřela si pot z čela. „To
kdyby někdo věděl.“
„Já to vím,“ ozvalo se z rohu mýtinky. Všechny pohledy se stočily na Charlieho. Jako
všichni ostatní i on měl svou zbraň.
„Ty?“ zeptala se ho Jess.
Zavrtěl hlavou. „Byli to mistři. V noci jsem je sledoval. Když se rozhlédnete, pro
každou specifikaci tady najdete pomůcky.“
Všichni udělali, jak řekl. Kůl pro bojovníka, dřevěná figura pro gladiátora, kladiny
pro šmíráky, terče pro lovce a pytláky, pomůcky pro výrobu pastí pro ničitele.
„My tu máme i nějaké mágy?“ zeptal se Denger, který se tam taky zničehonic objevil. Ukazoval
směrem k sochám. Každá z nich představovala jeden element, mág
probral sochu k životu a poté trénoval protielement.

„Já bych o jednom věděl, bydlí kousek za městem západně od náměstí,“ řekl Pror.
„Když tak o tom přemýšlím, co že jsme se tu všichni takhle sešli?“ Tahle otázka, položená
jedním z lukostřelců, vrtala všem hlavou.
„Nejsme tu všichni,“ zaprotestovala Teresa.
Netrvalo však dlouho a dostavil se i druhý z dvojčat a několik dalších dorostenců
připravených k výcviku.
„Ale z těchto nikdo nepochází z Ebutany,“ řekl Charlie a dost lidí tím

zaskočil.
Do popředí vystoupil kluk v brýlích a dřevěnou hůlkou. Všem došlo, že tohle bude ten
budoucí mág, o kterém byla řeč předtím.
„Jmenuji se Pechy, bydlím kousek od Ebutany. Můj dědeček, který se o mě stará, mi řekl, že
tu jsou mistři, co mě dokážou vycvičit. Chci být mágem se silou lávy,“
prohlásil a vrátil se zpět do řady.
U Mistra magie se specifikace dělí podle elementu – oheň, voda, světlo, stín.
Všechny pohledy se pak stočily na mladíka držící luk, ale nebyl to luk pro lovce. Tento
byl menší a více zdobný. Rozhodně luk na kratší vzdálenost. Poté co zpozoroval,
že je středem zájmu promluvil: „Jsem Ledník…“
„To si děláš srandu, co to je za jméno?“ vyprskl smíchy Leon.
Bratr ho šťouchl do žeber. Sykl bolestí a mnul si bolavé místo. „Omlouvám se,“ řekl, ale
bylo vidět, že by se smíchem rád pokračoval.
„Mám dvě sestry, které se rozhodly být ženami v domácnosti, proto zde nejsou
s námi. Bydlím v Askoře, ale na výcvik jsem byl poslán sem.“
Askora je město asi třicet mil od Ebutany. Pokud již nebyl ubytovaný v Ebutaně,
musel ráno brzy vstávat, pomyslelo si mnoho místních.
Jeden z posledních dvou hochů, zvedl ruku. „Ren jméno mé. Chci být lovcem.
Narodil jsem se v Rengordu, ale bydlím u tety také v Askoře,“ řekl.
Rengord je hlavní město Alárie. Ostrov není malý, ale toto jsou tři největší města. Malé
vesničky pak bylo možné potkat každých deset mil.
Poslední z nepředstavených vypadal nervózně, byl drobné postavy a v ruce
žmoulal kousek drátu.
„Představ se!“ rozkázal Pechy.
Oslovený zvedl hlavu. „Jsem Gladi. Moje matka byla specialistka na výbušniny. V Rengordu
podstoupila učení i pro náročnější techniky. Žiji v malé vesnici nedaleko
Askory,“ řekl.
„Je tu ještě nějaký nováček?“ zakřičel Denger do lesa. Všichni vycítili přítomnost jiného člověka.
„Už běžím,“ ozvalo se. „Maris, budoucí mág se silou ledu,“ pronesl, když se zastavil a nadechl.
Dlouho se prohlíželi navzájem. „Jen dvě dívky? Nic moc,“ prohodil Leon.
Měl pravdu, v učení bývalo sice více kluků, ale nikdy ne v takové nadvládě. Dívky
se rozhodují být ženami v domácnosti dříve, než poprvé uchopí zbraň. Je to
škoda, řady bojovníků tak hodně prořídly.
„Kdo jsou vaši Mistři?“ zeptal se Pechy.
Na jednom z dvojčat bylo vidět, jak se zamyslel. „Mistr boje je Trok, bývalý slavný
bojovník. Zestárl, tak se začal věnovat výcviku. Říká se, že je drsný a nemá
rád nekázeň. Pokud jsem správně postřehl, letos bude mít ke každé specifikaci
jednoho učně.“
„Pepi je Mistr luku. Je to žena, která porazila bývalého Mistra a nastoupila tak na jeho
místo. Vím, že není moc výřečná, ale člověka naučí s lukem velmi dobře
zacházet,“ řeklo druhé dvojče.
O třetím mistrovi nikdo nic neřekl.
„To ho nikdo nezná?“ zeptal se Gladi.
Denger se zhluboka nadechl. „Ji!“
„To je taky ženská? Máme se vyučit boji nebo pletení?“ vyštěkl Pechy.
Ve stejný moment měl pod krkem čepel meče. S vyděšeným výrazem se otočil na toho,
kdo tasil. „Omlouvám se,“ šeptl.
„Jmenuje se Džery. Když byla ještě aktivní ve skupině, skrývala se jako muž. Neprošla
výcvikem Mistra magie. Jenže Mistr ji vyhodil neprávem. Věděl, že už
v jejím věku by byla schopna ho porazit. Rozhodla se utéct a nakonec se
dostala ke skupině bojovníků, kde si jí vážili,“ řekl a schoval svůj meč.
„Jak to víš?“ zeptala se Teresa. Ostatní jen tupě zírali.
„Cvičila mou matku v umění magie.“ Pokrčil rameny.


Později se začali hromadně seznamovat a trénovat. Na druhý den se domluvili, že se na
mýtince sejdou ještě před zkouškami u Mistrů. Poslední rána meče se vzduchem
pronesla hodinu před stmíváním.
Odpočinek trval půl hodinu a první kdo se zvedl k odchodu, byl Denger. „Přeji vám
dobrou noc!“ Zasmál se.
Vysloužil si pár nepěkných pohledů. Nevšímal si jich.
„Jdeš ještě do města?“ zeptala se Teresa. Jako jediná zpozorovala, že jde opačným směrem než
včera.
Přikývl. „Musím se ještě stavit u mečíře, aby mi nabrousil otcův meč.“
Teresa se zvedla a šla s ním, domov má přeci jen stejným směrem.
„Řekl jsi, že tvoje matka byla…“ začala hovor.
Poznal, jak chce pokračovat. „První věc, kterou jsem chytil do ruky, byl meč. Nikdy jsem
nezjistil, jestli to byl otcův záměr.“
Na kraji lesa se rozloučili. Teresa se zastavila na pláži, ale žádná loď se neukázala.
Denger si toho všiml, chvíli ji pozoroval, pak se vydal k mečíři.

Denger ráno nemohl dospat a rozhodně nebyl jediný. Dnešní den byl pro všechny mezníkem v jejich životě. Nikdo
z nich nevěděl, jak výcvik probíhá a urputně o tom přemýšleli. Bude to
spíše teoretické? Nebo více praxe a bojů?
Mistři už byli připraveni na své budoucí učně. Pozorovali je denně, ve dne v noci, při tréninku, při odpočinku, při
jídle. Už dopředu byli rozhodnuti, kteří projdou základními zkouškami.
Nastalo poledne a nikdo nepřišel pozdě. Dorostenci zírali na své mistry. Ti se jen blaženě usmívali.
„Dnes nadešel váš den moji drazí,“ prohlásil Trok. Velmi důkladně si prohlížel své tři svěřence.
„Myslím, že je jasné, kdo patří ke komu, teď se rozejdeme a za dvě hodiny, kdo se sem vrátí, nesplnil zkoušky. Chlapec,
jenž neuspěje… no radši nechtějte vědět, co s ním bude,“ řekla Pepi.
Všichni ovšem přesně věděli, co se s takovým chlapcem stane. Rozhodně si nezaslouží místo v Ebutaně a
jiných městech či vesnicích.
„Dívky se stanou ženami v domácnosti,“ dodala. To ovšem Teresu ani Jess nezajímalo, ony byly
rozhodnuty projít.
Každý Mistr se otočil a odešel jiným směrem. Ani jeden bojovník si nebyl jistý, co dělat.
„Čekáte na co? Až vám vydláždíme cestičku?“ Otočil se Trok.
Všem došlo, co tím myslel a vydali se za svými Mistry.


Pechy s Marisem si nebyli moc jistí, jak se chovat. Jejich mistr byla žena, nebyli na to připravení.
„Takže pánové, elementy?“ vyhrkla na ně, až sebou škubli.
„Já oheň,“ odpověděl Pechy.
Džery ho zpražila pohledem. „Kdo se ptal na tebe?“
„Oheň, voda, světlo a stín,“ zašeptal Maris.
Aspoň jeden, pomyslela si Džery.
Zastavili se na malém plácku u řeky. Džery ve svém hábitu vypadala jako mocný mág, jenže chlapci ještě nepoznali
její pravou povahu. Na první pohled? Přísná, perfekcionista, bez smyslu pro
humor, neodbytná.
Posadila se na plochou skálu. Podívala se na své dva učence a začala se smát. „Co tam tak stojíte? Sedněte si!“
Oba tak učinili. „Mohu se na něco zeptat?“
Mistr pohlédla na Pechyho. „Hm?“
„Co nějaké cvičení? Toto má být zkouška,“ řekl.
„Chceš zkoušku? Máš ji mít.“

Lukostřelci šli ve dvojicích jako myšky za Pepi. Dvojčata do sebe šťouchala a hádali se o tom, jaká jejich Mistr bude.
Dovedla celou svou skupinu k velkému domu. Poslala je na dvorek a pouze
prstem ukázala na řadu terčů. Byl jich stejný počet, jako dorostenců.
„Kdo se trefí, prošel.“ To jediné jim bylo řečeno, každý se postavil k jednomu terči, namířil svůj luk a
vystřelil.
Svist! Svist! Svist! BUM!
Většina lukostřelců sebou škubla a všimli si, že poslední terč se změnil v prach. Gladi si odkašlal a dělal,
že neexistuje.
„Prošli ste,“ řekla Pepi a zalezla do domu. „Všichni,“ dodala ještě ve dveřích.
Dvojčata šla pro své šípy a oba se zastavili u stejného terče. „Kam se cpeš Leone, tohle je můj šíp.“
„Táhni, tenhle terč jsem trefil já. Vidíš ten šíp? Jak je zdobený? TEN JE MŮJ!“
„Ty blbečku, šípy máme stejný a tenhle tvůj rozhodně není,“ křičel Pror na svého bratra.
Ten začal zuřit, vytáhl ho ze středu terče. „Fajn,“ vyštěkl. „Pokud se trefím do stejného místa, je můj a tvůj ten
vedle.“
„Ty bys netrefil ani vrata od stodoly!“
Leon se postavil na čáru a natáhl tětivu. Na druhý nádech zadržel dech, zaměřil a pustil šíp.
V letu ho ale trefil jiný šíp a podélně rozčtvrtil. Chlapec se otočil, strnul. Stála nad ním Mistr Pepi se svým
lukem. „Nesnáším, když mi někdo řve na zahradě. Všichni klusem dovnitř, něco si
povíme,“ rozkázala a všichni lukostřelci cupitali za ní.
„Stejně bych se trefil,“ dloubl Leon do bratra.

Tři bojovníci následovali Troka směrem k městu. Teresa byla zklamaná, otec jí slíbil, že
tu bude a neukázal se. Šli tiše, prasknutí větvičky by znělo jako výbuch.
Došli před známou chatrč téměř ve středu města. „Tak prosím, zde budete bydlet.“ Ukázal
Trok na něco, co už se za dům považovat nedalo.
„Mám strach, že až otevřu dveře, spadne to na mě.“
„Ále nekecej, každé ráno se tady opíráš on ten parapet. Ty meče sou krásný, že?“ Tím ji
zaskočil. Jak to sakra ví, proběhlo jí hlavou.
„Je to Mistr, cos čekala?“ zašeptal jí Denger. Musela uznat, že má pravdu, ale zaboha jí
nenapadlo, že do toho baráku bude muset někdy vejít.
Trok otevřel dveře a pobídl je, aby šli dovnitř. Vejít přece jen museli, to by bylo hned
první den se postavit proti Mistrovi. Uvnitř je čekal strašný puch, tma a
vlhko. Také tři tréninkové figury.
„Kdo té své setne hlavu, prošel.“
Charlie přešel ke své figuře. Nemusel se jí ani dotknout a už věděl, že není v pořádku.
„To má být vtip?“ uchechtl se. Prstem lehce dloubl do hlavy a ta upadla.
„Dostali jste mě, tenhle barák už jsem dlouhá léta nepoužíval. Jsem vlastně rád, že tyhle
meče přežili. Vemte je a jdeme zpět do lesa,“ řekl Trok a zhoupl se na židli,
která pod ním nebezpečně zavrzala.
Bojovníci si oddychli, vylezli z toho děsnýho baráku a natáhli do plic čistý vzduch.
Teresa se koukla na jejich dům, viděla mamku, jak něco kuchtí. Ta si jí všimla a poslala
jí úsměv.
„Tak jak bude zkouška probíhat?“ zeptal se Denger.
Trok se neubránil úsměvu. „Máte jí za sebou. Teď vás odvedu do mého domu, zabydlíte se
a od zítřka začínáme.“

Dorostenci se u svých Mistrů usadili až nezvykle rychle. Vždy byla v jejich domě
vyhrazena jedna až dvě místnosti, záleželo na počtu. K pokoji pak patřila jen koupelna.
Mistři rádi kontrolovali pořádek u svých učňů, nejen čisté zbraně a brnění, ale také
pořádek v jejich pokoji. Čisto ve věcech, čisto v mysli.
Kolem páté hodiny odpolední se opět všichni sešli na plácku pod skalami. Vyměňovali si své
dojmy a starosti. Leon byl stále vyděšený z rozčtvrcení jeho šípu. Učni
magie vypadali, jak kdyby neměli týden odpočinek. Ani jeden nechtěl mluvit o
tom, co dělali. Trojice bojovníků zase vyprávěla příhodu s chatrčí ve
městě.
„Abych trochu přiblížil, co budeme následujících pár týdnů dělat.“ Odkašlal si Trok.
Udělal pár kroků dopředu, pak se vrátil, otočil se na patě a všechny si prohlédl. „Od
budíčku po oběd bude výuka u Mistrů, po obědě se týmy, které určíme později,
sejdou zde a budou cvičit mezi sebou. Dále pak plnit úkoly a důkladně se
seznamovat.“
Šeptání mezi dvojčaty ukončil další šíp, který jim prolétl těsně mezi hlavami. Oba se
podívali na Pepi a svými posunky dávali najevo, že se omlouvají. Věděli však,
že trestu neuniknou.
„Jelikož vás už dlouho pozorujeme, týmy máme rozdělené dopředu.
Nechci slyšet ani slovo o nespravedlivém rozdělení, v boji nebudete vždy v přesile. Budou dva
týmy, jeden po pěti, druhý po šesti. Koho si později určíte kapitánem je na
vás. Také nezapomeňte na název týmu.
Začneme bojovníky. Denger a Teresa vpravo, Charlie vlevo. Z mágů jde vpravo Maris
a vlevo Pechy. Dvojčata k Dengerovi. Jess a Ren k Charliemu. Ledník
vpravo a zbytek jde vlevo.“ Rozdělil je Trok.
Odkašláním na sebe Džery přitáhla pozornost. „Deset minut na určení kapitána a název týmu.“
Skupiny se seběhly do hloučku a za chvíli se všichni přeřvávali. Nejvíce dvojčata. „Já
budu výborný kapitán,“ prohlásil Leon.
„Na to zapomeň, já budu kapitán, jsem starší,“ oponoval mu bratr.
„O MINUTU!“ zakřičel na něj.
Pak se do toho vložila Teresa. „Kluci myslím, že nejlepší pro všechny bude, když kapitánem
nebude ani jeden z vás.“
Oba se nakonec shodli, i když všem to bylo k nevíře, že Teresa má pravdu.
„Má někdo nějaké návrhy?“ zeptal se Ledník.
Denger si odkašlal. „Možná bych nominoval sám sebe, je někdo proti?“
Bylo ticho.
„Dobře, teď název. Podle zvířete?“
„Budeme… Vlci?“ navrhl Pror.
Maris se hůlkou podrbal na čele. „To není vůbec zlý nápad.“
„Dohodnuto!“
U Charlieho skupiny bylo také rozhodnuto. Kapitánem je Pechy a název Medvědi.

Navečer se všichni vrátili se svými Mistry do domů. U bojovníků to nebylo těžké, tři
postele v každém rohu pokoje a o koupelnu taky nebude velká pranice.
U mágů to bylo ještě jednodušší, jenže oni nebyli v domě. Džery nikdy nebyla moc na
luxus, takže jim museli stačit stany u řeky.
Za to u lukostřelců byl velký problém. Sice měli dvě místnosti, ale ty byli menší,
postele po třech v každé místnosti. Mezi nimi jen místo na stolek a malá
skříň. Chlapci dlouho losovali o tom, kdo bude s Jess v pokoji.
Usínali klidně a připraveni na dobrodružství, které je čeká další ráno.

„Tak vstávat vy kůže líný! Dvacet minut na uklizení a umytí.“ Zaznělo v každém domě či stanu
našich učňů. Bylo půl šesté ráno. Venku stále tma a všichni bojovníci unavení.
„Ten vosel si snad dělá srandu?“ šeptl Charlie.
„Za toho vosla si kamaráde, dáš dvacet,“ zakřičel Trok.
Denger s Teresou se jen tiše zasmáli. Aby svůj hlas utlumili ještě víc, zabořili
hlavy do polštáře.
„Dvacet čeho, pane?“
Trok otevřel dveře. „Kliky by měli zatím stačit, uslyším to ještě jednou a už tak mírný
nebudu.“
Teresa nenápadně a potichu vstala, chlapci ještě pochrupovali a proplížila se ke
koupelně. „VÍŤÉZ!“ zakřičela a už byla za dveřmi.
Oba její spoluučni leknutím spadli z postele a probrali se. Jelikož už s nimi
v místnosti nebyla dívka, oba se převlékli a protáhli. „To nám to začíná.“
Uběhlo deset minut a koupelna stále zabraná. „Co tam furt vyvádíš?“ Zaklepal Charlie na dveře.
V tu chvíli se otevřeli, Teresa si své srovnané věci položila na malou poličku u postele
a úhledně složila přikrývku. „Pánové asi byste měli pohnout, máte deset minut.“
Oba jen zaraženě zírali. Ani jeden z nich se o koupelnu dělit nechtěl, jenže už je
natolik tlačil čas, že to vzdali. Poslední minutu ranní přípravy věnovali
srolování deky.
„Můžu umřít hlady, zajímalo by mě, co bude ke snídani,“ prohlásil Charlie a mnul si břicho.
Vešli do haly, Trok se houpal na židli a kouřil dýmku. Zklamáním pro dorostence byl prázdný
stůl před ním. Pohled směřoval na nejnižšího z trojice a ten hned
pochopil. „Hned?“
Trok přikývl. „A pomalu!“
Charlie zalehl a klik a zvednutí prováděl v sedmi sekundovém intervalu, které počítal
v duchu.
„Takže vy byste si dali snídani?“
Oba stojící přikývli.
Trok se zasmál. „Co takhle se nejdříve rozcvičit? Dům stojí uprostřed lesa, když se
vydáte severovýchodně od domu, narazíte na cestičku. Vede okolo domu, tuším má
asi půldruhé míle. Takže dvanáct minut a žádný flákání, kdo tu nebude do
limitu, je bez snídaně.“ Tu poslední větu řekl velmi potichu.
Charlie už se přidal ke svým spoluučňům a stál vedle nich. Nikdo nevěděl, co dělat a Trok už
byl na cestě do domu. Uvědomil si, že neslyší dusot a tak se zastavil.
„ Jedenáct minut a deset vteřin…“ řekl stručně.
Vyrazili velmi rychle, aby dohnali ztracený čas. Určit severovýchod při východu slunce nebylo
tak složité, jenže Mistr už se nezmínil o tom, že ta cestička je úzká a snadno
přehlédnutelná. Prvním úkolem je provedl Charlie, když si oné cesty všiml.

Trok mezitím šel k řece, podívat se, jak se vede mágům. Džery seděla na své oblíbené
skále a pozorovala dva své svěřence, jak si zkoušejí nová kouzla.
Maris byl mokrý od hlavy až k patě a Pechy měl co dělat, aby se při každém
nepovedeném pokusu nepopálil.
Mistr boje si přisedl ke své kolegyni a nabídl jí svou dýmku.
„Možná později, ale koukej se na ty trouby,“ řekla Džery a ukázala na své učně.
Trok se zasmál, ale rozhodně nevěděl, o čem mluví. Chvíli je pozoroval. Marisovi se
povedla koule, ne šiška, ale nedokázal ji udržet ani deset vteřin. Na druhou
stranu Pechy tu svou šišku už nějakou chvilku udržel.
„Zkus s ní trefit tamten terč,“ zavolala na něj Mistr.
Pechy vstal, ohnivá šiška se mu v rukách zatřepotala, ale udržel ji. Rukama máchl
směrem k terči, ale bezpečně minul. Oheň spadl na zem a zapálil malý trs
trávy.
„Marisi, je řada na tobě.“
Ten svou kouli držel v rukách, soustředil se, jak jen mohl, došel s ní
k hořícímu trsu a pustil ji.
Džery vzdychla a poškrábala se na hlavě. „Dejme tomu.“
Trok se podíval na stín, který vrhal strom a usoudil, že na návštěvě byl už dlouho.
Když dorazil k domu, čekalo na něj překvapení. Jeho svěřenci se protahovali u stolu, na
kterém leželi dva zajíci.
„Dovolili jsme si něco přinést, když jsme ráno zjistili, že spižírna je prázdná.“
Mistr boje vrhl pohled na Dengera, jeho schopnost dostat se nepozorovaně ke spižírně,
kterou si Trok hlídá, ho zaujala.
„No jo, já vím, tak co s nimi chcete udělat?“
„MY?“
„A já snad? Jsem váš kuchař? Ne, tak zapalte oheň a hoďte je na rošt,“ pronesl Trok a
zapálil si další várku tabáku.

Slunce pálilo nad hlavami bojovníků, kteří zvědavě čekali na podrobnosti o první soutěži.
Stromy vytvářející stín ve větru zašuměly a prolomily hrobové ticho.
Mistři se radili mezi sebou. Nemohli se rozhodnout, zda závod tým proti týmu, nebo tým
proti silám a nástrahám mistrů. Při zvolení druhé možnosti se měří čas.
„Nejsou ve svých technikách ještě tak zběhlí. Kdyby šli proti nám, nemusela by se jich
půlka vrátit,“ pronesla Džery a bylo rozhodnuto.
Trok si svým odkašláním přitáhl veškerou pozornost. „Budete závodit proti sobě. Vystartujete
ve stejnou dobu přibližně pět set stop od sebe. Cílem bude dorazit
k Trokově chatrči ve městě s co nejmenším počtem zásahů od nepřítele a
co nejrychleji.“ Dříve než učni začali hádat, jak rozpoznají zásahy, Pepi
promluvila znovu.
V ruce držela šíp s tupým hrotem, místo kovové špičky tam byla houbová bambulka.
„Tyto hroty jsou napuštěny barvou, čepele mečů, které dostanou bojovníci, jsou
nabarveny,“ řekla. Záhy na to si Mistr všimla Marisova a Pechyho výrazu.
„Ovládáte pouze koule se silou svého elementu. Zasažený protivník bude buď mokrý, nebo
spálený.“
Vlci zůstali na mýtince, Medvědi v doprovodu Pepi se vzdálili na své startovní místo.
Po signálu, že jsou Medvědi na místě, pokynul Trok Vlkům, aby se připravili.
Poté se zhluboka nadechl a zařval: „START!“
„Pohyb!“ zavelel Denger a družstvo Vlků vystartovalo.
Za to Medvědi popoběhli jen o kousek a zastavili se. „Potřebujeme taktiku. Jsem si jistý, že
Dengerův tým poběží vpřed,“ řekl kapitán.
„Pokud ale budou před námi, dorazí do cíle dříve,“ namítl Charlie.
Pechy zavrtěl hlavou. „Jde i o zásahy. Nemohou dorazit do cíle, bez toho aniž by nás zasáhli.
Dle mého připraví past, ale my máme Gladiho. Pro nás by to měla být výhoda.“
Podíval se na svého malého přítele.
Gladi přemýšlel, snažil se přijít na to, které pasti by jejich soupeři mohli
vykonstruovat. „Ledník je pytlák. Pokládá pasti na zvěř, ale nemají nikoho
jiného, kdo by se v tomto oboru lépe vyznal. Když uvidím stopy po přípravě
jam, sítí nebo ok, budu vědět, kde pasti jsou.“
„Dobrá, má kouzla jsou prozatím omezená, takže budu v povzdálí a případně vyšlu svou
ohnivou kouli, abych odrazil nepřítele. Nejsem ani tak rychlý, lovci budou držet
přední linii. Charlie, ty půjdeš středem. Pokud tě jednou zasáhnou, skryj se a
pokračuj do cíle. Gladi nám bude dělat oči. Všichni chápete?“ vysvětlil Pechy a
popadl dech. Družstvo Medvědů sborově přikývlo.

„Zastavte se!“ šeptl Denger a zvedl ruku na znamení. „Rozdělíme se. Dvojčata,“ řekl.
Oslovení na něj vrhli své pohledy a přikývli.
„Vylezte si na stromy. Pozor ať nezlámete větve, Gladi na to bude jistě připravený.
Ledníku, připrav oka. Nejlepší bude, když lana povedeš za kmeny. Já s Teresou zůstaneme
schovaní na zemi. Beru si Charlieho, ty se postaráš o Pechyho. Pamatujte, stačí
jeden zásah každému člověku. Také máme početní převahu, ale zde ji moc
nevyužijeme. Za to vy si dávejte velkýho majzla na zásahy.“ Pak se odmlčel a
zadíval se na Marise.
„Mám nápad. Maris by mohl pomocí svojí vody trochu promočit zem. Pohyblivé bahno by je
mohlo překvapit,“ navrhla Teresa. Všem to přišlo jako dobrý nápad.
„Dobře udělám to a pomalu půjdu napřed, nejsem moc rychlý.“


Každý z družstva Vlků se schoval a čekali na Pechyho družstvo. Bahnitá past byla
dobře nastražena a všichni doufali, že jim usnadní vítězství.
Medvědi se přibližovali. Gladi je zastavil těsně před připraveným bahnem a rozhlížel se.
Nejlepší výhled na past měl Pror a rozbušilo se mu srdce, když zjistil, že asi
nebude nic platná.
Velmi tiše upevnil šíp do luku a napnul tětivu. Očkem hodil po dvojčeti, zjistil, že dělá
to samé. Pak se podíval na zem, zaměřil se na třetí keř vlevo od ne příliš
starého dubu. Zahlédl Dengera, ten seděl připravený s pěstí sevřenou.
Znamení pro útok však byla dlaň otevřená.
Gladi udělal krok vpřed a zabořil se po kolena. V tu chvíli se Dengerova pěst
rozevřela. Leon s Prorem reagovali rychle, vystřelili a zasáhli cíl. Pro
smůlu vlků trefili Gladiho oba.
Lovci od Medvědů se rozeběhli do všech stran a schovali se mezi stromy. Charlie se
skrčil za křoví, jak mají bojovníci s mečem ve zvyku.
„Dávejte pozor, jsou tam oka. Tři. U dubu je první a ob jeden strom jsou další,“
zakřičel Gladi na své spojence. Ta pohyblivá půda mě ale dostala, proběhlo mu
hlavou.
Ledník tiše zaúpěl, jeho pasti byly objeveny. Rozhodně věděl, že musí zabojovat jinak. I
přes to, že střílí na střední vzdálenost, si za cíl zvolil Pechyho. Ten už byl
dobrých sto stop od něj.
Měl ho na mušce, byl připravený vystřelit, pak si ale všiml pohybu vedle. Vzpomněl si, že
dostat mága měla za úkol Teresa. Rozhlédl se, hledal další možnost, kde by
svému týmu mohl nějak pomoci.
Dvojčata byla stále na svých stromech, snažili se trefit Charlieho. Byl natolik hbitý, že neměli šanci ho trefit. Leon nakonec
za stromu seskočil a šel po Renovi.

Denger se Charlieho nakonec ujal a začal urputný boj. Klepání dřevěných mečů se rozléhalo
celým lesem. Budoucí gladiátor byl připravený na boje jeden proti jednomu. Znal
chvaty a triky nejen s mečem, Denger tak obdržel několik ran tvrdými
pěstmi silného hocha.
Charlie z tohoto boje vyšel jako vítěz a Dengera pak mečem označil. Ledník to
viděl a chtěl svého kapitána pomstít. Zamířil a na znaveného protivníka a
vystřelil. Cíl zasáhl.
Kapitán stáhl Medvědy zpátky a povzbudil je k běhu do cíle. Ledník zavolal na Leona
s Prorem a ti pomohli jejich kapitánovi na nohy.
„Tak jo, jdeme taky, snad vás není moc zasažených,“ řekl a všechny síly vložil do posledního
běhu k cíli.
„Znám zkratku k chatrči, pojďte za mnou,“ křikla Teresa na svůj tým, jenže nečekala, že
ji Jess uslyší.


„Čekáme na posledního, který doběhne.“ Bylo sděleno Marisovi, který čistý doběhl jako
první s velkým náskokem. Vyhlížel tým Vlků, chtěl je vidět dříve než
Medvědy, ale byl zklamán.
Obě družstva běžela vedle sebe. Medvědi jásali, protože doběhli první.
„Omlouvám se lidi, je to moje vina,“ řekl napůl omámený Denger.
„Není, jsou jen čtyři, chybí Ren,“ zašeptal Ledník.
Pozornost všech přítomných se zaměřila na les a měl pravdu. Ren z lesa vycházel až
po tom, co doběhli všichni Vlci.
Pechy šel svému kulhajícímu příteli pomoci. „Omlouvám se, zakopl jsem o pařez a asi jsem

si vyvrkl kotník,“ omluvil se.
„Ještě nezoufejte, záleží na počtu zasažených lidí. Tak kdo byl zasažen, se postaví po mé
pravici,“ řekl Trok.
Z Vlků se vedle Mistra postavil Denger, Leon, Teresa a Ledník, kterého nakonec trefila
Jess.
Od Medvědů se postavili Gladi, Ren, Pechy a Charlie. Jess se prohlížela důkladně, ale nenašla
ani kapku barvy.
„To máme čtyři ku čtyřem, vyhrálo družstvo Vlků. Jako odměna bude pozdější budíček,“ řekla
Džery a podívala se na zraněné chlapce, které ošetřila v Trokově
polorozpadlé chatrči.
Netrvalo dlouho a Ren nekulhal. Denger měl jen pár odřenin. Společně se vrátili na
mýtinku.
„Chtěla bych pochválit pár jedinců a pohovořit o několika chybách,“ začala Pepi. Tohle je
téma, které všechny zajímalo, takže se posadili do dvojřadů a pilně
poslouchali.
„Rozhodně by obě družstva měla ocenit vynalézavost Marise, ta mokrá půda málem dostala i
mě.“ Usmála se Pepi. „Gladi má velmi dobré oči, ty oka byla snadno
přehlédnutelná.“
„Já bych vám vytkla pár chyb,“ řekla Džery a zadívala se na chlapce, které ošetřovala. „Dengere,
příště proti gladiátorovi nemůžeš postavit šmíráka, je sice rychlý, ale na boj
se příliš nehodí. Rene, nebudu ti vyčítat, že kvůli tobě Medvědi prohráli, ale spěchat,
abys nezavinil prohru, se může více vymstít. Máš jen vyvrknutý kotník, ale
kdybys skončil hůře, mohl si Medvědy připravit o jednoho člena. Popřemýšlej o
možných důsledcích.“
Každý Mistr se se svými učni vrátil do domu, či stanu. U lukostřelců se Pror chtěl vyměnit se
svým bratrem, Leon věděl proč, bratrovi se vysmál.
„Máte třicet minut na večeři, hygienu a přípravu na spaní,“ ohlásila jim Pepi.
„Nesnáším tě,“ prohodil Pror ke svému dvojčeti při večeři. Ten polkl a začal se smát.
„No jo, to je pro mě fakt novinka.“
Noc byla dlouhá, mnoho dorostenců nemohlo usnout, přemýšleli o dnešním závodě. Ren nejvíce,
Džery měla pravdu, zamyslel se.

PS: pidlo, nevejde se do jednoho postu celá kapitola, takže vždy čekej i na druhou část :D

KAPITOLA ŠESTÁ

Po dalších dvou týdnech plných všemožných tréninků, úkolů, vymýšlení taktik a znovu dalšího cvičení a také konečné zdokonalování technik boje pro každou specifikaci, dostali učni dva dny volna. Ty měly sloužit k regeneraci celého těla před posledním týdnem výcviku, který zahrnuje závěrečné zkoušky.
Mezi Vlky a Medvědy vzniklo zdravé napětí ze soupeření. Úkoly, které jako družstva plnili, byly každým dnem náročnější. Od podobného prvního závodu po celonoční bitvě proti Mistrům.
Ti už byli přesvědčeni, že se Ebutana se svými hrdiny opět dostane na vrchol. Budoucí skupina z těchto dorostenců bude vyslána na pevninu plnit jedny z nejtěžších úkolů. Poté jejich domovem nebude Alárie, ale země na pevnině. Menor.
V hlavním městě Menoru sídlí její král. Starý, vousem zarostlý Gedard Zlatovousý. Než ho postihla dna, byl vcelku normální. Teď své bojovníky byl schopen vyslat na sebezbytečnější cestu.
Ale Alárii byl vždy nápomocný i přes jeho mírnou nelibost. Vždy žárlil na Ebutanu, jiné město nedokázalo vycvičit tak dobré bojovníky.
Jeho mladší bratr Grod, který měl tuto drahou zemi na starost, nikdy nebyl v boji ani taktice tak dobrý jako Gedard, proto každá pomoc od Menořanů přišla vhod.
Panovník pevninské země už byl ale natolik starý, že jeho Rada přemýšlí o dosazení nového krále, jenže Gedard nemá potomky. Možnými kandidáty byli jeho synovci, které vychovával po smrti jejich rodičů.
Mladší Athig momentálně svůj čas trávil v Rengordu. Za dva týdny bude potřebovat doprovod zpět ke králi a Mistři byli rozhodnuti vyslat své učně. Bezpečnost Athiga byla důležitá pro celou Alárii, byl totiž nakloněný k rozvoji této země. Rozhodně ji měl radši než Gedard.
Z Rengordu dorazila zpráva, že doprovod má být připraven již tak brzy na velmi dlouhou výpravu. Cesta zabere mnoho dní, z hlavního města do přístavu to jsou čtyři dny putování, přes moře to je délka téměř dvojnásobná. Nehledě na to, že pevnina pro ně bude nebezpečná, kvůli Athigovu staršímu bratrovi. Pidlo byl vyučený mág s elementem světla a o Menorský trůn se ucházel už od doby prvních projevů královy dny.

„To si opravdu myslí, že nám dva dny budou stačit k odpočinku?“ pronesl Denger na cestě z lesa.
Spřátelili se. Každý z nich by za toho druhého položil život. Nedělali rozdíly mezi specifikacemi ani výkony jednotlivců či družstev. Nejlepší tým tvořili Vlci i Medvědi dohromady. Spolu byli téměř neporazitelní. Jako by si četli myšlenky, mysleli si Mistři. Při nočním úkolu předvedli dokonalou souhru.
Teresa praštila svého přítele do ramene a zašklebila se. „Budou muset. První věc, kterou udělám, bude velmi dlouhý spánek.“
„Já vás zvu na večeři, mamka určitě něco výborného uvaří, a když jí pomohu, bude toho několikrát více.“ Zasmál se Ledník. Jeho kuchařské výkony byly velmi uspokojivé. Z každého uloveného zvířete či nasbíraného ovoce nebo hub, dokázal připravit pochoutku.
Všichni lukostřelci si však příhodu s divočákem z prvního dne výcviku nechali pro sebe. V době jídel bojovníci i mágové svým spoluučňům s lukem Ledníka záviděli.
Dvojčata byla později s jejich lstmi s náramkem odhalena. Ta chvíle, kdy na to Pepi přišla, pro ně byla tím nejhorším, co je mohlo potkat. Trestem bylo hlídání domu, v době hodování po výhře Vlků v soutěži neviditelnosti.

Oba na sobě měli jen lehké kazajky a tu noc byla zima.
„ Vidíš, ten tvůj blbej nápad s tím náramkem. Já přesně věděl, jak to dopadne.“
„Ale prd si věděl, měl si z toho víc užitku než já,“ odporoval mu starší bratr. Oba mlčky stáli před domem. Nevěděli však, že Pepi byla prohnaná, nebylo pro ni těžké přemluvit Dengera, aby chlapce trochu postrašil.
„Garatovy nohy, co to bylo?“ reagoval Leon na prasknutí větvičky. Trochu přehnané, pomyslel si Pror.
V tu ránu měli oba připravené luky a hledali zdroj Leonova předchozího vyděšení. Očima mžourali všemi směry, jenže les byl černý a měsíc se přes husté koruny stromů nedostal. Vítr si pohrával a šumění tak znělo mnohem hrozivěji.
„Dobrý večer, pánové,“ vybafl jim Denger za zády.
Oba vylekaně zavýskli. „Já tě ZABIJU!“ zakřičel Pror, s velkým důrazem na poslední slovo.
„Ale ne, vy hlídejte, já si jdu dát srnčí na houbách. Ledník se prý vyznamenal.“ Vysmál se jim.
Dvojčatům se začaly sbíhat sliny. „Řekl jsi srnčí?“
Pror a jeho bodavý pohled děsili Leona. Ten však zachoval klidnou hlavu a vzpomněl si na jednu skutečnost. „Nezapomeň, že to byl tvůj nápad… vyměnit si ten náramek.“ V tu chvíli bratra připravil o jakoukoliv podrážděnost.

Jess doběhla svou dlouholetou přítelkyni a položila jí ruku na rameno. „Někdo prý viděl připlouvat loď k pobřeží Ebutany. Je to bitevní fregata.“
Táta, problesklo Terese hlavou. Spěšně poděkovala a rozeběhla se k útesu, kde otce vyhlížela.
Jess měla pravdu, velké čtvercové plachty se rychle přibližovali. Teresa poznala Albatrose, loď, která před dvěma roky jejího otce odvezla.
Stála na kraji útesu, slzy smáčely její tváře a ona mávala, co jí síly stačily. Zaslechla dusot běžících nohou a otočila se. Všichni její spoluučni se přidali k ní.


PS: Snad nebude zmatek v odstavcích, kdyby se to někomu špatně četlo, mohu to předělat, stačí dát vědět Další část šesté kapitoly přidám později, ale možná až zítra :)

Albatros se lehce vyhoupl na písečnou pláž a od kapitána se ozvalo jen několik posledních rozkazů. Pether seskočil z paluby do písku a natáhl čistý Ebutanský vzduch. Všiml si své dcery a vydal se za ní. Obětí bylo dlouhé. Neviděli se celé dva roky.
„Konečně doma,“ řekl, pak si všiml dceřina naštvaného výrazu. „Měl jsem tu být už dávno, jenže ten cvok si usmyslel, že chce ještě manželku poslat na dovolenou. Nebyl nikdo jiný, kdo by ji mohl doprovodit.“ Tím cvokem měl na mysli Gedarda.
„No, zkoušky jsem udělala,“ odsekla a začala se smát.
„A jak vám jde výcvik?“ zeptal se.
Odpověděl Charlie: „Velmi dobře. Tyto dva dny máme volno, které strávíme dlouhým odpočinkem.“
Všichni přítomní souhlasili.
„Koukám, že moje dcera je až přetrénovaná.“Zasmál se Pether.
Denger udělal krok vpřed. „Neřekl bych, pane, jen má velkou radost, že jste se vrátil, Nebyl den, kdy by o vás nemluvila.“
„Hej Pethere, kde se můžeme ubytovat?“ zavolal na něj hrubý hlas.
Učni pohlédli na silného muže. V jedné ruce držel vak se svými věcmi, ve druhé mohutný štít. V pochvě na opasku mu dřímal dvojruční meč se zdobeným jílcem.
„Vyčkejte pár minut. Řekněte zatím posádce, ať upevní loď, dnes vás zvu na pořádný korbel piva,“ zakřičel Pether zpět na svého přítele. Všiml si, že dorostenci na urostlého bojovníka zírají.
„To je Athurn, můj nejlepší přítel. Nikomu to neříkejte, ale taky je to synovec vašeho Mistra boje. Jak se vlastně Trokovi vede? Není moc přísný?“ zeptal se a odpověď vyžadoval od své dcery.
„Trok? Jo, jo, ten je výborný,“ odpověděla stručně. „Máma bude nadšená.“
Ledník jim znovu připomněl tu večeři a poté se každý vydal domů. K Terese a jejímu otci se přidali i členové jeho skupiny, byli čtyři, Athurn z nich byl nejstatnější a s Petherem jediní bojovníci. Připojila se k nim jedna lovkyně a mág. Byli už starší, rozhodně jim všem bylo přes třicet.
„Původně nás z Ebutany odcházelo patnáct,“ zašeptal Pether své dceři. Její oči mluvily, chtěla, aby jí později řekl vše, co zažil. Vyčetl to a přikývl.
„Přátelé, ubytuji vás u sebe, pokud si pamatuji, máme jeden nepoužívaný pokoj,“ mrkl na Teresu. Ta přikývla, že se opravdu nemýlí. „Můžete si tam ustlat.“
„Dobře, nezapomeň však, kam si nás pozval.“ Hrdelní smích se ozval od mohutného Athurna. Mág a lovkyně se k němu přidali, ale jejich smích proti jeho bylo polechtání.
„Ještě mě čeká přivítání se ženou a dlouhé vyprávění dceři,“ namítl Pether.

Po několika hodinovém vyprávění nastal čas přípravy na večeři u Ledníka. Nakonec se to rozrostlo v oslavu návratu Petherovy skupiny. Jídla bylo dost a piva ještě víc. Přidali se i Mistři, slavilo se a vyprávělo dlouho do rána.
Bohužel ne všem učňům se spalo tak dobře, Athurn je zcela určitě výborný bojovník, ale chrápe jak medvěd. Teresa se potřebovala vyspat a jejich host jí v tom bránil. Sebrala si své věci a šla k vedlejšímu domu. „Ahoj Jess, můžu přespat u vás?“
Kamarádka ji pozvala do domu. „Ale nemysli, že to je o něco, lepší.“
Nebyl to velký rozdíl, ale už se dalo aspoň usnout. Teresa ve snech dumala nad tím, co se stalo se zbytkem skupiny. Tenhle jediný příběh totiž její otec nevyprávěl.
Jich bylo patnáct a vrátili se čtyři, jen čtyři po dvou letech. To je hrozná ztráta. Za týden skládá zkoušky jedenáct učňů, při stejným počtu úmrtí by se nevrátil nikdo. To způsobovalo noční můry.
Další den ráno, jako obvykle, svítilo slunce a vysoušelo kapky ranní rosy. Na nebi nebyl jediný mráček a ptáčci si vesele prozpěvovali. Pro překvapení všech, byly vidět i vrcholky hor. Dnes se učni nemusí strachovat o bolavé nohy, ruce a záda. Společně s dalšími vyrazili na pláž.
„Myslíte, že bude rozumné slunit se vedle téhle lodi?“ zeptal se Gladi a ukazoval na fregatu.
„Chlapče, tahle loď mě odsud odvezla, prožil jsem na ní čtyři bitvy s piráty, dvě bouře a stále drží pohromadě,“ řekl Athurn a rukou praštil do kýlu. Ozvalo se zavrzání.
„Ta loď se určitě pohnula,“ zašeptala Jess.
Většina spoluučňů přikývla a zaměřili se na Athornovu ruku. „Já bych řekl, že ocel,“ pronesl Denger tak tiše, jak jen mohl.
„Nebo chrom,“ řekla dvojčata naráz.
Pššššt!
Athurn se na ně otočil a všem přeběhl mráz po zádech. Když otevřel pusu, všichni čekali to nejhorší. „Ááá Enny, voda je prý teplá, už se nemohu dočkat, až si zaplavu.“
„Úchylák,“ zašeptal tentokrát Ren.
„Kde pak děti, není to, jak jste to řekli? Úchylák?“ Zastavil se vedle nich čtvrtý ze skupiny. Mág v černém plášti, všichni si byli jistí, že vládne silou stínu.
Přikývli.
„Je to její manžel,“ dodal.
V tu ránu jim vyschlo v krku. „M-m-m- manžel?“ vykoktal ze sebe Pror.
Chvíli pozorovali, co ti dva budou dělat. Když se ve vodě začali líbat, začali se smát. Athurn na ně hodil vražedný pohled a oni věděli, že se jim něco špatného stane.
Pak za nimi došel Denger, kterému cesta přes město trvá déle. „Co tu děláte? To nemáte v plánu se jít koupat?“ Podíval se na ně. Seděli těsně u sebe a tvářili se, že do vody opravdu nechtějí. Vzhlédl a zjistil na čím tak dumají.
Protočil oči v sloup. „Vy naděláte. Athurn mi poradil, že plavání je velmi příznivé na svaly a ty moje pláčou.“ Shodil ze sebe kazajku a jen ve spodním prádle běžel do moře.
„Já nevím, jak vy, ale asi tam taky na chvíli zajdu,“ řekla Jess.
Ledník se zvedl. „Kdo tam bude poslední, je Buratovo pozadí,“ zaječel a pádil.
Burat byl bůžek jídla. Vždy zobrazován jako vypasené prasátko.
Písek byl horký a neběželo se příliš dobře. Jenže všichni se z pití piva vyspali, jen Pror si zakopl o své vlastní nohy a skončil jako Buratovo pozadí. Zbytek dne mu nikdo neřekl jinak.

Přišlo odpoledne a k obědu byli ryby ulovené posádkou lodi, připravované na ohni. Seděli na přídi a sledovali moře. „Loď na obzoru!“ zakřičel mladík ze strážního koše.
„Jakým pluje směrem?“ zavolal nazpět kapitán.
„Naším, pane.“
„Vlajka?“
„Žádnou nevidím.“
Kapitán zaklel. „A typ lodi, dle tvého uvážení?
„Myslím, že pirátská, pane,“ zněla odpověď. „Má černé plachy.“
„Jasně, když má černé plachty, musí to být piráti.“ Zavrčel potichu.
„Vyvěsili Veselého Rogera*, pane.“
„Tohle už je problém,“ pronesl.
Věci se okamžitě dali do pohybu. Posádka vytlačila Albatrose zpět do vody a zaujala svá místa.
„Myslím, že nás sledovali. Zaútočí na město, mají výhodnou pozici, Albatros je tu jediná bojová loď. Vlastně jediná loď vůbec. Než začnou střílet na město, budou nás chtít obsadit,“ řekl Athurn.
„Nemáme dostatek bojovníků, posádka není v boji vyučená, pokud se dostanou na palubu, nemuselo by to pro nás dopadnout dobře,“ přitakal kapitán.
„My jsme tu taky!“ křikl Charlie.
„Jste děti!“ odsekl Pether.
„Tati, ty jsi nebyl, když si skládal zkoušky?“ namítla Teresa.
„Pethere, nech je taky bojovat, s nimi máme rozhodně větší šanci zvítězit, než jen ve čtyřech,“ přimluvil se za učně Athurn.
I když nerad, musel nakonec přiznat, že jeho přítel má pravdu. „Ty!“ ukázal prstem na Dengera.
„Ano pane?“
Podíval se na něj hrozivým způsobem. „Nehneš se od mojí dcery, jasný?“
„Ano pane!“ přitakal.
Pak se ještě rozhlédl po dorostencích. „A ty!“ Ukázal na Prora. „Se ani na krok nehneš od Jess jasný?“
„Ano.“
Všichni vylezli na palubu Albatrose a připravili se na boj. Kapitán rozkázal otočit loď, stáhnout plachy a nabít děla.
„Děcka, tohle berte jako své závěrečné zkoušky,“ zakřičel Athurn.
„Nejsou tu Mistři,“ oponoval Charlie.
„Nemusí tu být, každý projde zkouškou, když vyhraje svou první bitvu. A šel pro ty staříky vůbec někdo?“ Zasmál se.
„Já ti dám staříka!“ ozval se Trok.
„Promiň strýčku. Dobrá práce, ty s tím malým lukem.“ Pokývl na Ledníka.
Pirátská loď se přibližovala čím dál víc, záklopky děl už měli zvednuté. Netrvalo dlouho a ozval se první výstřel.

*Veselý Roger; vlajka, kterou piráti zahajují útok.

KAPITOLA SEDMÁ


„Jen zjišťují, jak jsou daleko, nepanikařte!“ zavolal kapitán. Posádka byla už tak značně nervózní. „Zůstaňte v klidu na svých místech, připravte se k boji.“
„Athurne, je blbost nechat bojovat děti. Ještě nedokončily výcvik a už mají bojovat o své životy…“
Athurn se na něj zamračil. „Děti?“
„Ano, děti. Nedovršili ani dvacet! Koukni na ně,“ řekl Pether a zadíval se na Teresu.
„Ne! Pethere, tobě nejde o všechny děti, jen o tvou dceru. To ona si vybrala být jako ty, tys to po ní přeci nechtěl,“ zakřičel mohutný bojovník zpět na svého přítele.
Pether na něj však namířil svůj meč. „Ty jsi děti nikdy neměl, nevíš jaké to je, mít strach o svou jedinou dceru!“
„A kdybych děti měl, nebránil bych jim v tom, čím by si vybrali být. Strach o tvou dceru z tebe udělá slabocha. Pokud ji chceš ještě někdy obejmout, věř jí, že se dokáže ubránit sama,“ řekl Athurn.
Pether sklonil svůj meč. Oba bojovníci svou pozornost opět věnovali blížící se lodi. Veselý Roger plál ve větru a burácivé řvaní pirátů se rozléhalo všude okolo.
Každý z posádky Albatrose sevřel svou zbraň pevněji. „Už jsou dostatečně blízko, pětkrát vystřelí zároveň s pomalým přibližováním. Chtějí docílit toho, aby pro nás bylo překvapení, až se začnou dostávat sem. Je to jejich profláknutá taktika,“ zavrčel kapitán.
„Co když jí změní? Piráti bývají prohnaní,“ namítala Enny. V tu chvíli se po ní Athurn starostlivě podíval.
„Nezmění, po těch několika přepadeních jste si nevšimli, že útočí stále stejným způsobem?“
Athurn něco zabručel, ale nikdo mu nerozuměl ani slovo.
„Dobrá, teď začnou střílet, sledujte vystřelené koule, když -“ Nestihl dopovědět a první střela s sebou vzala jednoho chlapíka z posádky, „se jim vyhnete, bude to pro nás velké plus,“ dopověděl si pro sebe.
Druhý výstřel zasáhl trup lodi a udělal do ní díru. Tři muži z posádky ihned reagovali a s plátnem skočili do moře díru prozatímně zacpat. Mělo by to oddálit potopení. Třetí výstřel zasáhl hlavní stěžeň. Na ní byli připraveni lovci a Ledník. Většina z nich stihla uskočit, ale lano omotalo Jessinu nohu a stáhlo ji s sebou.
„Zůstaň u ní! Pokus se jí nohu uvolnit, když to nepůjde, ochraň jí!“ zakřičel Athurn a vyhnul se čtvrté střele, která se zastavila o skálu.
Pror doběhl ke stěžni a snažil se jí zvednout. „Charlie!“ zavolal a jeho statný přítel mu pomohl. Podařilo se jim uvolnit jí nohu.
Piráti bojovníkům už dýchali na záda, padesát stop, třicet stop…
„Patnáct stop, vydržte a připravte se,“ řekl kapitán.
„Závěrečná zkouška,“ zašeptal Denger.
Háky se zachytili za okrajník a piráti začali šplhat na palubu Albatrose. Několik členů posádky chytře přeseklo lana mečem či sekerou a útočníci tak pomalu tonuli v návalech vln.
Na přídi už se jich několik dostalo na palubu a boj začal. Řadu z nich zabili šípy. V přední linii byli bojovníci včetně učňů. K Charliemu se nahrnul jeden obrovský a vzedmul se nad něj. Chlapec však pohotově zareagoval a propíchl ho, dalším máchnutím odrazil ránu zprava. Kov o sebe silně zařinčel a útočníkovi meč vyklouzl z ruky. Zle zaklel a pod Charlieho čepelí vydechl naposledy.
Lukostřelci příliš námahy neměli, byli od boje vzdáleni na výšku vedlejší stěžně. Výhled jim umožňoval sledovat, kdo zrovna potřebuje pomoc. Ren se zaměřil na Gladiho, který měl moemntálně největší problém. Docházel mu materiál na jeho minibomby, které roztrhali každého piráta.
„Hej! Gladi!“
„Co?“ zavolal nazpět, aniž by zvedl pohled od dalšího útočníka.
„Sundej ho a hodím ti dýku. Když se pořádně rozmáchneš, dost jim ublížíš.“ Ren svým šípem trefil dalšího, který se škrábal přes okrajník.
„Máš jednoho za zády, snaží se být neviditelný,“ řekla Teresa svému „ochránci“. Ten se po její radě rozmáchl a skrývajícího se piráta rozpůlil.
„Díky.“
Teresa, stejně jako jiní, byla zraněná a pomalý úbytek krve ji připravoval o síly. „Kolik ještě?“ zavolala na Ledníka, který se zrovna rozhlížel.
Loď s černými plachtami už ale byla prázdná a jen s pomocí lan se držela Albatrose. Jeho trup se i přes provizorní zacpání plnil vodou a pomalu klesal. Než se potopí, bude to přibližně půl hodina.
„Jejich loď je už prázdná. Mistře Džery, přepalte prosím ta lana, která nás s ní spojují,“ křikl Ledník.
Mistr teď ale měla co dělat s několika piráty najednou. Trok nebyl k nalezení, ale jeho povzbuzující řev slyšet byl. Ozýval se z podpalubí. Má jen pár minut než se celé schová pod vodou.
Leon stál na zádi a sledoval své přátele, jak bojují. Několik členů posádky už bylo po smrti a jejich těla se povalovala po palubě. Viděl, že mág z Petherovy skupiny je v nesnázích a běžel k němu.
„Potřebujete píchnout?“ Zasmál se. Z úst lovce to obvykle zní vtipně, jenže mág neměl zrovna touhu se smát s ním.
„Zbav mně jich, uvízla mi ruka v síti.“
Leon se nadechl a vystřelil dva šípy zároveň, oba trefily svůj cíl. Poté vytáhl svůj nůž a síť přeřezal.
Pechy s Marisem stáli zády k sobě a koulemi jejich elementů odráželi své nepřítele. Maris náhle vykřikl a sesul se k zemi. Jeho spolubojovník věděl, že musí něco udělat. Vytvořil ohnivý kruh okolo nich a žádný nepřítel se k nim teď nedostal. Hrozilo však vzplanutí lodě.
„Maris je těžce zraněný,“ zavolal na ostatní. Ten s krvácející ránou těžce lapal po dechu.
„Athurne, jdu se tam podívat,“ řekl Pether, a běžel na druhou stranu.
Džery už musela uhasit ten kruh, paluba začala doutnat. Kdyby ještě začala hořet loď, bylo by to mnohem náročnější. Teresa a Jess už byly na pokraji sil. Obě zraněné a stále v boji. Maris s mečem zabodnutým v rameni upadal do šoku.
Najednou vše utichlo. Žádné řinčení mečů, zabodávání šípů do těl a praskání dřeva. Jen tiché sténání všech raněných na palubě, včetně pirátů.
„Máme to za sebou?“ zeptal se gladi.
Athurn odsekal lana z pirátské lodi. „Myslím, že ne. Pokud nehneme zadky, utopíme se i s lodí. Poberte všechny zraněné a rychle s nimi na pláž. Kolik jich je?“
„Z posádky přežili dva a kapitán, ten je zraněný - “
Ozvalo se silné zavrzání a loď klesla asi o 20 stop. Albatros šel ke dnu a kapitán se s ním nechtěl rozloučit. Pomohl odnosit zraněné a pak se postavil ke kormidlu.
„Kapitáne, pojďte s námi, postavíme nového Albatrose,“ zakřičel Athurn.


PS: Druhá část 7. kapitoly bude zítra odpoledne Přeji hezké čtení a děkuji za krásné komentáře, moc si jich vážím :)

Zavrtěl hlavou, v jeho očích nebyla ani kapka strachu. Vzpomínal na všechno, co s touto fregatou zažil, pak se paluba začala zalévat vodou. Některá mrtvá těla chvíli plavala a poté se potopila jako okolní věci. Všichni koukali na přátele z posádky s notnou dávkou smutku.
„Nesnášim piráty,“ zavrčel Athurn.
Enny mu položila ruku na rameno. „Nejsi sám. Rozhodl se dle svého, myslím, že by na jiné lodi nebyl šťastný. Musel odejít se svým nejlepším přítelem.“
„A my musíme ošetřit raněné, poté můžeme truchlit,“ řekl Pether a otočil se na dorostence. Pohledem se zastavil na své dceři.
Teresa seděla na písku a z ruky jí srčela krev, zároveň si držela nohu s vykloubeným kotníkem. Denger, který ji měl na starost, držel pevně ránu a snažil se zmírnit krvácení.
Maris, stále ještě s pirátským mečem v rameni, pomalu omdléval. „Mám mu to vydat? Bojím se, že vykrvácí.“
Mág k nim přiběhl a meč začal pomalu vytahovat. „Až bude venku, velmi silně na to zatlač!“ Podíval se na Pechyho. Ten přikývl.
„TY!“ zakřičel a podíval se na Charlieho, který k němu přiběhl. „S Renem zaběhněte někam pro obvazy a pak k Petehrovi ať Maria připraví pokoj pro tři zraněné!“
„Ano, pane!“ Vyběhl a s přítelem se vydali zpět do města.
U Jess seděla dvojčata. Byla celá pomlácená, měla zlomenou ruku a ránu na hlavě. Chlapci ji udržovali při vědomí.






„Co provedete s tou hrůznou lodí?“ zeptala se Maria sedících v největší místnosti jejich domu. Zranění spali v patře, v pokoji, který byl původně určen Petherově skupině.
„Nechat shořet, on tu naši potopil. Ovšem nechal jí duši a kapitána. Já jsem zabil jejich proradného… tomu se ani kapitán říkat nedá. Takže nepřežije ani duše lodě!“ zabručel Athurn a svou tvrdou pěstí praštil do stolu. Přítomní souhlasili.
„Dal už někdo vědět měšťanům, že je po boji?“ zeptal se mág.
Obyvatelé města se při prvním náznaku boje schovají do lesů, kde poté tráví celou dobu potichu. Vyjdou až poté, co jim někdo známý řekne, že je po boji.
„Zajdu jim to povědět,“ řekla Enny.
Pechy mága stále pozoroval a přemýšlel nad jeho jménem. Uvědomil si, že ho dosud neslyšel. Mág si toho všiml.
„Co potřebuješ?“
„Zachránil jsi mi přítele a já ani neznám tvé jméno,“ odpověděl.
„Nalon, tak se jmenuji. Narozen v Menoru, vycvičen u předchůdce Mistra Džery,“ představil se.
Nálada u stolu byla velmi ponurá. Bylo dobré, že všichni učni přežili, tím tedy splnili svoji zkoušku. Teď mají dva týdny na to dát se do kupy. Doprovod mladého Athiga bude mnohem důležitější než porazit bandu pirátů.
„Jak dlouho se budou zotavovat?“ zeptal se Denger, myslíc na to, že nahoře leží dívka, kterou měl bránit. Pether ho později pochválil za to, že přežila.
„Půjdu teď nahoru. Dejte mi tak hodinku, pak něco uvařím. Pethere, zajdi k pekaři, vezmi chleba a mouku. Stav se taky u řezníka a kup půlku prasete. Zasloužíte si pořádné jídlo,“ řekla Maria a ukázala na dřevěnou krabici, kde měli peníze.
„Mohu s tebou?“ Přidala se k ní Džery. Ona jako Mistr ovládá všechny elementy a světlo má i léčivá kouzla. Ovšem jen v menším rozsahu, zastaví krvácení, léčí otoky, ale rány jako takové se musí zahojit samy.
Maria přikývla.
Chlapci, kteří zůstali v místnosti, zírali jeden na druhého a mlčeli. „Myslím, že do týdne budou na nohou. Možná silnější než my,“ prohlásil Pror. I ten měl kvůli Jess provinilou náladu.
„Vy jste dobří! Dokázali jste se ubránit více jak dvěma desítkám pirátů. Takové zkoušky nemělo několik generací před vámi. Běžný je boj proti pár měšťanům, včetně obchodníků, kteří bojují jak mimina, taky kuchařů a dalších. Jsem na vás hrdý.“ Usmál se Trok.
„Také jste neměli ani den volna, na takové podmínky to byla opravdu dobrá práce,“ doplnila Pepi. „Doporučila bych vám vyčistit zbraně, brnění, shodit ze sebe napětí a jít se řádně vyspat. My už dnes pobřeží pohlídáme, ale pochybuji, že sem dorazí další.“
Gladi si odkašlal. „Kde tady seženu další věci na výbušniny? Něco jsem si z Askory přinesl, ale vše už mi došlo. Jsem trochu nervózní, když nemám materiál,“ řekl. Své zásoby průběžně neměl jak doplňovat a jeho bomby se zmenšovaly a nebyly tolik účinné.
„V Ebutaně takový obchod není, ale já mám ještě spousty zásob u sebe v domě. Já bomby moc nepoužívám. Dám ti nějaký materiál a na cestě do Menoru si v Rengordu můžeš nakoupit.“ Nabídla mu Pepi. Její sklad byl opravdu plný výbušnin. Naposledy použila své bomby při první výpravě se skupinou.
„Cesta do Menoru?“ zeptal se náhle Denger. Ostatní zpozorněli stejně.
Pepi vydechla. „O to se teď nestarejte, vše se dozvíte včas. Nejdříve musíte pomoci těm nahoře a dát se do kupy, abyste mohli úkoly plnit jako kompletní skupina.“
„Já bych vám doporučil mít dva dny klidu a pak se pustit do cvičení, které už ale nebudeme hlídat my. To povede váš kapitán.“ Dlouze se podíval na Dengera.
Jsem nemehlo, nemůžu být kapitán, zamyslel se.
Jít ten den spát, bylo pro všechny těžké. Nejvíce pro Petherovu skupinu, na Albatrosovi strávili dlouhé dva roky přeplouvání z kontinentu na ostrovy. Zemřela spousta jejich přátel a oni věděli, že to nenechají jen tak.


Další kapitolka by měla být v sobotu Změna, SNAD zítra, trochu mě zadržuje učení, ale budu se moc snažit

KAPITOLA OSMÁ
Pravidelné údery palicí do dřeva probudily nejednoho člověka v domě. Odvahu vyjít ven a podívat se, kdo má onen zvuk na svědomí, neměl nikdo. Teresa jelikož už byla vzhůru a vyspalá, vykoukla z okna, které vedlo na pláž, kde se odehrál boj. Viděla velkou tmavou postavu s kladivem v ruce a vedle postavy na bílém písku vystupovali siluety křížů. Palčivá bolest v kotníku dívce nedovolovala stát o chvíli déle. V černé tmě noci, neschopna chodit, ležela v posteli a zírala do stropu. Spánek byl nakonec přeci jen silnější a ona usnula.
Nastalo pozdní dopoledne a místnost používaná jako jídelna provoněla čerstvým domácím chlebem. Maria byla vzhůru první a připravovala jídlo. Zaklepání na dveře jí vyrušilo při tvarování dalšího bochníku, utřela si ruce do zástěry a šla otevřít.
„Dobré ráno, kde je můj syn?“ vyhrkla na ní drobná postava. Maria v ní poznala Charlieho matku.
„Momentálně spí, až se probudí a nají, pošlu ho domů, dobře?“
Přikývla. „A je v pořádku?“
„Samozřejmě!“
Dveře se zavřely, a když se Maria vrátila do kuchyně, čekala tam dvojčata. Oba rozhodně měli lepší náladu než včera a nevypadali tak unaveně. „Dobré ráno!“ pozdravili jednohlasně.
„Chlapci, dojděte do studny pro vodu. Nanoste tak pět kýblů,“ řekla jim Maria. Ochotně přikývli.
„Zajdu se podívat na ty nahoře.“ Vpadla do jídelny Džery. Když viděla Mariin starostlivý pohled, zamyslela se. „Budou jíst zde. Měli mnoho odpočinku, a když se nebudou namáhat, jejich rány se rychle zahojí.“
Džery se na schodech potkala s Petherem. „Jdeš za nimi?“ zeptal se.
„Ano. Už je načase, aby vstali. Ty bys mohl probudit ostatní. Dole jsou jen dvojčata, Maria a já. Bude potřeba se nějak vypořádat s tou lodí.“ Připomněla. Pether se otočil a vrátil nahoru.
První místnost, kterou poctil svou návštěvou, byla maličká a nacpali se tam Enny, Athurn a Nalon. Když otevřel dveře, naskytl se mu vtipný obrázek. Athurn v noci nějakým způsobem opustil svou ženu a skončil v loži s Nalonem. Ten po jistě krásném snu, měl blažený výraz.
„Vstávat! Vstávat!“ hulákal svým hrubším hlasem. V oné malé místnosti se hlasitost mnohonásobně zvýšila.
Jeho přátelé sebou škubli a pánové spadli z postele. „U Garatovejch nozder!“ zaklel Nalon.
„Dobré ráno.“ Usmál se a rychle odešel, aby mu nebylo ublíženo. „A hněte sebou!“ dodal ještě ve dveřích. Athurn po něm mrštil polštářem, ale netrefil.
Pether pak šel k pokoji, kde byli bojovníci a Pechy. Ti z nedostatku postelí spali na zemi a dělili se o jednu přikrývku. Vešel do pokoje, chlapci ho však předběhli, oblékali se a ozbrojovali.
„Ty meče zde můžete nechat,“ řekl jim.
„Chceme jít po snídani na trénink.“
Pether vytřeštil oči. „Říká vám něco chvíle odpočinku?“
„Piráti, stejně jako ostatní nepřátelé neodpočívají. Musíme být připraveni bojovat každou minutu dne,“ namítl Charlie.
Neodpočívají? Ti jsou věčně v rumu, zamyslel se Pether a v duchu se zasmál.
„Ty se máš nejdříve stavit doma. Byla tu tvoje matka. A vykašlete se teď na trénování! Já vám ten odpočinek nařizuji! Takže odložte ty meče a mazejte se umýt!“ rozkázal.
Oba bojovníci neochotně přikývli a odešli. Pechy neměl co odložit a tak byl trochu zmatený.
„Mohu mít otázku?“ zeptal se.
Pether přikývl.
„Všiml jsem si, že Nalon i Džery mají hůlky – “
Pether ho zastavil zvednutou paží. „To není téma na hovor se mnou, ptej se jich.“
Mág nakonec uznal, že má Pether pravdu a přidal se k bojovníkům, kteří se prali o místo u kýble s vodou.
Další na řadě byl pokoj lovců, když ho zastavila Pepi, že s ním a jeho skupinou potřebuje mluvit. Jen zaklepal na dveře a zavolal na ně, že mají vstávat.
„Co se děje?“ Otočil se k té, která ho vyrušila od velmi zábavné činnosti.
„Včera v tom zmatku přišel dopis. Kvůli králově zhoršující se nemoci, musí být kandidáti přivedeni o něco dříve. Přesněji za týden.“ Řekla a vrazila mu do ruky obálku s Gedardovou pečetí.
„Týden? Mají na přípravu jen týden?“ zopakoval.
„Nemají týden na přípravu, mají týden na to ho tam dopravit, což je v podstatě nemožné. Týden trvá jen cesta po moři…“ šeptla Pepi.
„Jak se jmenuje ten jeho bratr?“
„Pidlo.“
„Nemá ten v tom prsty?“
Pepi na něj dlouze pohlédla. „Je to dost možné, ale to nemění nic na tom, že Athig má být na Gedardově dvoře přesně za sedm dní. Tři z nich jsou navíc zranění.“
Přišel k nim Athurn. Dříve než se na něco stihl zeptat, podala mu Pepi dopis.
„Zajímavé,“ zamručel.
„Máte nějaký nápad?“ nahodil Pether.
„No jeden bych měla, vy přeci teď žádné úkoly nemáte - “
„Takže půjdeme s nimi.“ Usmál se Pether.
Pepi nesouhlasila. „Spíše za nimi.“
„To je blbost, ani za nima ani před nima. Jsou to bojovníci, kteří svůj úkol musí plnit jako každý jiný. Nás taky nikdo nevedl za ručičku. Navíc, když to zjistí, budou si myslet, že s nimi jdeme jen proto, že nevěříme, že to dokážou sami,“ rozčílil se Athurn.
Pether nechtěl začínat stejnou hádku jako předtím na lodi. Ví, že jeho přítel má pravdu. Bylo pro něj však těžké vyslat svou dceru do boje, k tomu zraněnou.
Athurn vycítil, že nad něčím přemýšlí. „Když jsme tě zvolili za kapitána týmu, věřili jsme, že máš pro úkoly pochopení. Na mysl mi nikdy nevlezlo, že bys mohl být tak slabý, když jde o tvou dceru.
„Slabost? Strach o dceru je slabost?“
„Kdyby to byl někdo jiný, napadlo by tě je doprovodit? Usnadnit jim ten úkol? Ten první, který je má zpečetit jako skupinu?“ Vychrlil na něj spoustu otázek a Pether se musel zamyslet.
Náhle zvedl paži a vrazil své mu příteli pěstí.
Vrhla se po něm Pepi, ale Athurn ji zastavil. „Potřeboval to udělat.“
„Jestli tam moje dcera zemře, bude to tvoje chyba. Jestli zemře, budeš ty, kdo to bude její matce vysvětlovat a budeš to ty, kdo si to bude každý den vyčítat. Já budu jen truchlit a ty poneseš veškerou odpovědnost. Budu ti to předhazovat každý den a ty se jí budeš denně omlouvat.“ Ukázal na něj ukazováčkem a vybil si na svém příteli veškerou zlost.
„A pokud se z první výpravy vrátí živá?“ zeptal se Athurn.
„Nebudu už více moci být kapitánem Jelenů,“ pronesl. Za dob jejich výcviku byli tři družstva po pěti Jeleni, Kováři a Trpaslíci. Jediný rok, kdy pouze jedno družstvo mělo název po zvířeti. Jinak to bylo obvyklé.

Další část zítra :)

Athurna toto překvapilo. Pether byl pro něj jako brat a jako kapitána ho vždy uctíval. Rozhodně po něm nechtěl, aby se toho titulu vzdal. Vedl Jeleny a poté celou skupinu k disciplíně a oddanosti vůči králi a povinnostem. Byl spravedlivý a chytrý. Takového kapitána každá skupina neměla. A ta Petherova na něj byla vždy hrdá.
U snídaně se sešli všichni a Pepi měla tu povinnost sdělit onu informaci. Každý reagoval jinak. Dvojčata byla nadšená, zato tři zranění byli trochu vyděšení.
„S vámi si o tom ještě popovídám.“ Ukázala na ně Džery a oni přikývli.
„Nemáte příliš času na přípravu, tři a půl dne rychlé chůze trvá cesta do Rengordu, tam musíte nabrat Athiga a čtyři dny trvá cesta do přístavního města. V přístavu nebude lehké najít loď, jejíž kapitán bude ochotný vás vzít do Menoru. Plavba zabere tak čtyři dny… když nenastanou problémy. Z tamního přístavu do hlavního města to jsou dva dny. Pošlu posla do Rengordu, král musí předat svému bratru zprávu, že to nejde tak rychle. Rada bude muset na nového krále vyčkat,“ řekl Athurn.
„Snad nebude Rada přikloněna tomu, který z bratrů tam bude dřív. Pokud Pidlo dorazí první, nebude to pro Alárii znamenat nic pěkného,“ dodal Nalon.
„Vyrážíte zítra ráno, radím vám, dobře se připravte. Do vaku si každý sbalte jen potřebné věci. Ledníku, Maria ti připraví zásoby, ale v Rengordu je budete muset dokoupit. Na lodích obvykle nebývají moc rozdavační,“ řekl Pether.
„Cesta pro vás ale nebude tak lehká, nebudete moci běžet, ani jít příliš rychle. Teresa má stále nezahojený kotník. Bude ho mít zpevněný, ale nebude to na dlouhé a rychlé pochody. Maris se rozhodně nesmí přepínat, pokud mu prasknou stehy v rameni, vykrvácí. Dám Ledníkovi pár rad, jak tomu zabránit, ale když ta situace nastane, bude to katastrofa. Jessina hlava je v pořádku a zlomená ruka v chůzi nijak nebrání. Pro boj ale bude nepoužitelná. Takže chlapci, obě dívky nejsou úplně v pořádku a na vás bude je ochránit a nesmíte selhat ani napůl. My tam nebudeme, abychom vám mohli pomoci, jako po boji s piráty. Bude to pouze na vás,“ řekla Džery.
Všichni věděli, co tím myslela a ponořili se do vlastních myšlenek. „Neměli by tedy zůstat zde?“ zeptal se Denger.
Athurn po něm vrhl zlověstný pohled. „Na to ani nemysli, chlapče. Jste teď jedna skupina, úkoly neplní pouze mrtví. Jasné?“
„Ano, pane!“ Jenže jeho myšlenky byli jinde. Vůbec mu nešlo o skupinu. Věděl, že úkol splní.
„Co tedy máme dělat zbytek dne? Krom sbalení si pár věcí?“ zeptal se Gladi.
„Já bych vám doporučil, rozloučit se s rodinou. Nějakou dobu vás neuvidí.“

Celý den svítilo slunce, jen později navečer se zatáhlo a déšť smáčel každý kousek Ebutany a jejího okolí. V domě, který se stal jakýmsi sídlem pro Vlky a Medvědy, bylo opět rušno. Do jídelny přišla Maria s velkým vakem a položila ho na stůl.
„Pláště, abyste neprochladli při studených nocích.“ Každému dala jeden a mezi dvojčaty opět propukla nevraživost.
„Zas máš ten lepší, nesnáším nespravedlnost,“ zavrčel Pror.
„Co zas kecáš, máš větší kapucu, ten tvůj je lepší,“ oponoval mu bratr.
„Kluci, za prvé, jsou stejné, za druhé, vyměňte si je,“ navrhla jim Teresa. Oba tak učinili.
„Há vidíš, zas tě někdo dostal.“ Zasmál se Leon.
Bratr ho zpražil pohledem. „Stejně tě nemám rád.“
„Jděte už spát, zítra vás čeká dlouhý den. Vzbudíme vás brzy, buďte připravení. Pláště, vaky a zbraně si nechte zde. Každý si ráno snad pozná svou hromádku,“ řekl Pether. Pohlédl na dvojčata a ta se dohodla, že jeden bude vedle Dengera a druhý vedle Charlieho. Chlapci chytře své hromady udělali každý na jiné straně řady, aby tak opravdu nedošlo k žádným rozpeřím.
Většina učňů už byla nahoře a Pether si tedy mohl se svou dcerou popovídat sám a předat jí něco, co by jí mohlo v prvních pár dnech pomoci. Odešli spolu do dílny.
„Tohle je pro tebe, při podpěru by měla vydržet vysokou zátěž a hlava vlka na ozdobu,“ řekl a předal jí hůl. Věděl, že tak kotník nebude namáhat tolik a možná ujdou i delší vzdálenost.
„Děkuji.“
Každý i přes napětí z příštího dne usnul velmi rychle. Měsíc ozařoval město. Bylo to znamením dobrých zítřků.


Další kapitola by měla být ve středu a děkuji za komentáře :)

KAPITOLA DEVÁTÁ


„Přidal jsem na jednu z hromádek mapu a dopis pro Groda. Snad jim pomůže sehnat loď,“ řekl Pether. Seděli v jídelně a odpočítávali poslední minuty spánku učňů. Každý z nich měl smíšené pocity a myšlenky jim slepě bloudily hlavou. Nalon, se svým zabodnutým pohledem do stolu, myslel na Pidla. Věří, že se s ním již někdy setkal, ale nedokázal si to vybavit.
Trok z urputného přemýšlení usnul a Athurn se ho snažil probudit. Světlo svíčky náhle zalilo místnost a vyvolalo další nával emocí. Věděli, že je to pro ty děti nespravedlivé, ale nemohli s tím nic dělat.
Připravené svíčky poté doprovázeli ty kruté lidi. V pokojích proběhl stejný zmatek jako později u rozebírání hromádek. Tentokrát to ovšem nebyla chyba dvojčat. Způsobil ho Gladi, který si krabičku s materiálem dal omylem do Renova vaku. Všichni ale museli uznat, že to nebylo úmyslné. Pepi mu slíbené zásoby přinesla pozdě v noci a on rozespalý je dal do jiného vaku.
„Snídani si dejte, až se začne rozednívat. Ráno je důležité si vypít horký čaj, nabudí to celé tělo. Ledníku, snídaně nikdy nedělej těžké, odpolední pauzy bývají delší, takže vydatné jídlo si dávejte k obědu a jíst by se mělo hned na začátku pauzy. Rozhodně nesmíte putovat dlouho do noci, než se příliš ochladí -“
„Mario, oni vědí, co dělat. Při výcviku Mistři neučí jen boj, ale také jak se o sebe mají postarat na cestách. Myslím, že Pepi nezanedbala nic z toho, co by měl Ledník znát o jídle a Trok s Džery nevynechali ani slovo o tom, jak v noci neprochladnout. Jsem si jistý, že tohle nebude jejich největší problém,“ řekl Pether a objal svou ženu kolem ramen, Maria přikývla a pohledem přejela řadu postav.
„Moc vám to sluší, děti,“ řekla.
Od každého z nich se ozvalo zamumlání, že už dávno nejsou děti. Následně je objala a popřála jim mnoho štěstí.
Mistři svým učňům dali poslední rady a také popřáli. Stejně tak i ostatní. Athurn dal herdu do ramene všem, včetně Marise, ale u něj si dával pozor, aby se trefil do toho druhého.
„Tak už vyrazte, ať to zpoždění není příliš velké. Pamatujte, že se budeme snažit získat vám u Menorského krále čas. A Athig je rozumný, neměl by vám přidělávat práci. Dávejte si pozor na Pidla, bude se snažit zabránit bratru stát se králem,“ sdělil jim Nalon, jenže to už věděli také.
Denger, jako prozatímní kapitán, zavelel a skupina vyrazila. Rengord je severovýchodním směrem a pohledem na hvězdy věděli, že míří správně. Do úsvitu zbývalo jen pár hodin a skupina už se těšila na své první jídlo.

„Přemýšlel jsem,“ ozval se Ren. „Kudy se dostaneme přes hory, abychom neztratili příliš času?“
Ostatní mu dali za pravdu. Nejbezpečnější průsmyk je více na východě a jít až k němu by jim zabralo další den a půl chůze.
„U snídaně to probereme, zkusím se nad tím zamyslet. Dostal jsem mapu, tak ji prostudujeme. Neměli bychom při chůzi příliš mluvit, unavuje to. Zranění mohou stále pokračovat?“ zavolal Denger na skupinku za sebou.
„Jdeme jenom hodinu, samozřejmě, že ještě můžeme, takový padavky nejsme!“ Zaslechl. Okamžitě poznal Teresy hlas a potěšilo ho, že nebudou zdržovat.
Došli před les přibližně dvě míle za Ebutanou. Říkalo se, že v něm žijí duchové a zvířata tak hrozná, že se jich bojí sám Therdaugh, bůžek odvahy. Les sám od sebe byl temný, natož v noci, potřebovali světlo.
„Uděláme si pochodně! Popadněte klacek a obalte ho listy a dejte na něj trochu mízy ze stromů.“ Další Ledníkův skvělý nápad, ten kluk má opravdu něco do sebe, pomyslel si Denger a následně ho pochválil.
„Pechy, můžeš?“
Mág s elementem ohně luskl prsty a pochodně vzplály. Skupina viděla přibližně patnáct stop okolo sebe a světlo odhalilo mnoho skrytého. Noční život je uchvacoval. Bylo to jiné než ve dne a než ve městě.
Nejvíce je děsilo vytí vlků a následné odpovědi sov. Jako kdyby si předávali informace o tom, kde se skupina zrovna nachází a o jejím dalším pohybu.
Gladi náhle vykřikl a pustil svou pochodeň.
„Co je?“ zeptal se ho Ren, který stál vedle něj.
„Propadám se do země, vytáhněte mě!“ zakřičel. Ren s Charliem ho okamžitě popadli a vytáhli.
„Jen podmočený kousek, až se zastavíme, musíš se usušit, jinak tě to bude tížit,“ řekl Denger.
Proč jsem v bahně zas musel skončit já?, pomyslel si Gladi. Z pláště mu kapalo bahno a on se listy snažil si jho setřít, ale bez úspěchu.
Netrvalo to tak dlouho a slunce osvětlilo vrcholky těch nejvyšších stromů. Pár minut a budou moci zastavit.
„Už se rozednívá, najdeme plac na snídani. Posbírejte nějaké dřevo na oheň,“ řekl Pechy. Skupina přikývla.
Mezi stromy se probojovávali ještě tak půl míle než našli mýtinu. Pechy dalším lusknutím zapálil provizorní ohniště. Charlie a dvojčata došli pro nějaké kameny a kmeny na sezení.
„Potřeboval bych ještě kámen k ohni, abych měl na čem připravit snídani a čaj,“ podotkl Ledník a Charlie mu přinesl dva velké ploché kameny.
„Perfektní,“ pochválil ho.

Ještě dnes by měl být další díl :)

Poté poslal Leona pro vodu a Prora, aby nasbíral listy malinovníku. Ovšem než mu vysvětlil, jak vypadají, vrátil se Leon i s hrstí lístků.
„Dej svému bratru lekce o rostlinách.“ Usmál se Ledník a malou železnou misku položil na jeden z kamenů. Vzpomněl si na chvíli, kdy mu tuto misku dávala jeho máma. Pozor až ji budeš z ohně sundávat, spálíš se, říkala.
Starší z dvojčat si odfrkl. „Já se vždy zaměřil jen na to, co se dalo sníst.“
„Chtěl si říct SEŽRAT, že?“ Popíchl ho bratr.
„No já nevím, kdo jako malý na sebe téměř pokaždé vyklopil jídlo!“
Leon zavrčel. „Já, ale tys mě schválně lekal!“
„Protože jsi mi ukradl můj malej luk, to jsem nemohl nechat jen tak!“ zaječel na něj.
„Ty jsi fakt zmagořel!“ Vysmál se mu Leon. „Nepamatuješ se snad, že ti ho vzal a zlomil otec?“
Pror zdřevěněl. „Já měl celej život za to, že jsi ho zlomil ty.“
„Vždyť to říkám! Ty ses úplně zbláznil!“
„Dobře vy dva, tak se zase uklidněte a pomozte kuchaři se snídaní,“ vložila se do toho Jess.
Starší bratr okamžitě změnil výraz a zadíval se na Jess.
„Aby ses nerozpustil,“ zašeptal mu Leon do ucha a Pror zrudnul jak rajče.
Denger mezitím rozložil mapu a svolal některé k poradě o cestě přes hory. Byla to poměrně stará mapa a bylo jim jasné, že denně používaná. Průsmyk, kterým se běžně přes hory dostávalo, byl vyznačený, ale ten pro ně byl nevýhodný.
„A co je tahle šipka tady?“ Ukázal Maris na černou šipku.
„To asi bude tajná stezka, kterou objevila Petherova skupina. Ten strom bude záchytný bod. Tušíte někdo kde přesně to je?“ zeptal se.
„Já myslím, že vím, kde to je,“ hlesl Maris.
V tu ránu se veškeré soustředění přeneslo na Marise a všichni čekali, než dopoví myšlenku.
„Je to kousek za kukuřičným polem toho mrzáka ze západní číst města.“
„Myslíš toho, co už aspoň tisíc let nevylezl z domu?“ upřesnila Jess a Maris přikývl.
„Z jakýho domu?“ zeptal se Leon.
Bratr mu dal pohlavek a bodl ho svým děláš-si-ze-mě-srandu pohledem. Leon ten pohled znal moc dobře.
„Já si fakt nevzpomínám, že by tam byl nějaký dům, ve kterým by žil starý chlápek.“ Na chvíli se zamyslel. „Anebo máte na mysli tu rozpadající se chaloupku, která tak příšerně smrdí.“
„Začneme slavit,“ zamumlal Gladi.
Leon se na něj tázavě podíval. „Říkal jsi něco?“
„Že už mi taky došlo, co myslí za dům,“ zalhal.
Mladší z bratrů se usmál a nastavil ruku na plácnutí. Gladimu netrvalo dlouho, aby pochopil a plácnul.
Dobře, zkusíme to tedy touhle stezkou a teď už bych vážně něco zdlábnul,“ řekl Denger a sroloval mapu.
„Proč ne? Jídlo už je hotový. Opatrně s čajem je opravdu horký a malinový. Jako předkrm tu máme chleba, jako hlavní chod slaninu a nakonec jako dezert bude zelenina.“ Zavtipkoval Ledník a každému dal jeho tříchodové menu.
Slanina osmahnutá na kameni všem náramně chutnala a pokaždé se začali smát, když někomu křupla v puse.
„Ten čaj je výborný,“ pochválil Charlie
Jen co dořekl, ozval se Maris. „Spáuil se si dazyk.“
„Já jsem to říkal!“

Po hodině odpočinku, nastal opět čas vyrazit. „Zranění v pohodě?“
„Dengi, přestaň se ptát,“ odpověděla mu Jess.
„Já si asi na to budu muset zvyknout, co?“
„Ano! Na vyslovení je to tvoje jméno moc dlouhý, chápeš?“ řekla Jess a nezlomenou rukou ho plácla přes záda.
„Dobrá, dobrá. Ledníku?“ zavolal.
Ten k němu doběhl na začátek skupiny. „Co?“
„Není teď náhodou skvělá doba na sklizení kukuřice?“
Ledník se dlouze zamyslel. „To je,“ přitakal. „Ale pokud ten děda už několik let nevylezl z domu, nemyslím si, že by byla kvalitní.“
„Uvidíme,“ řekl Denger.
Světlo už prostoupilo mezi korunami stromů a les byl dokonale osvětlený. Vůně jehličnanů se nesla vzduchem, veverky si pochutnávali na jejich semínkách a sovy se uložily ke spánku.
Les byl teď zcela tichý. Nefoukal ani vítr a s korunami si nikdo nepohrával, jediné, co prolomovalo to děsivé ticho, bylo praskání větviček pod nohama skupiny.
Byla to perfektní chvíle na přemýšlení. Každý se položil do svých myšlenek a nejtěžší bylo udržet stejné tempo kroků.
Přes průsmyk do Rengordu, odtamtud do přístavního města, což asi bude Throenna. Tam cesta vede přes Údolí Králů. To nemůžeme stihnout, běhalo v hlavě Charliemu.
Ušli dalších pět mil, z toho dvě do kopce, takže nahoře byli všichni unavení. Denger počítal, za normálních podmínek by za celý ten den ušli jednadvacet mil, teď za sebou mají přibližně sedm a půl. To je jen malá část z celé cesty až do Rengordu. Pokud v horách bude špatné počasí, zpomalí je to. Doufám, že ta stezka tam bude, jinak bychom mohli dopadnout zle, vrtalo mu hlavou.
„Dáme pauzu, nebo můžete jít dál?“ zeptal se svých druhů.
„Můžeme,“ hlesla Teresa a popadla do plic nový vzduch.
„Nevypadáš na to,“ utrousil.
Vražedný pohled ho neminul. „ Jsem v pořádku!“ Odsekla, a když kolem něj procházela, praštila ho holí od otce.
„To bylo za co?“
„Štveš mě!“
„Hrdličky,“ zašeptal Pror.
Teresa se rychle otočila a hrot jejího meče mířil Prorovi těsně mezi oči. „A ty moc nemluv! Nemůžeš si být jistý, kdy o ten svůj jazyk přijdeš!“
Ostatní jen těžce zadržovali smích.
„Jdeme!“ zavelela a držela se vpředu s Dengerem a Ledníkem.
Ren s Gladim si šeptali o Údolí Králů a probírali jiné alternativy cesty, protože tahle se jim nelíbila. Údolí, kde v dávných dobách vymřelo celé pokolení slavného rodu. Zemřel tam každý král a nezáleželo na tom, jak dlouho králem byl. Barbaři žijící v tamních jeskyních vždy byli na straně protivníka, protože ani jeden z dávných jim nedovolil přidat se k vojskům měst.
Armáda, která šla do boje, byla rozmetána do posledního člověka. Celá Alárie se pak dlouho vzpamatovávala ze smrti dalšího krále a mnoha občanů.
„Vidím ten strom!“ zakřičel Pechy.

Díky za komenty, další v neděli a pokusím se splnit, to co říkám :D

KAPITOLA DESÁTÁ


Skupina stála na vrcholu kopečku a zírala na kukuřičné pole, uprostřed něho stál strom, na který Maris mířil svým ukazováčkem.
Dle mapy ba měl onen strom stát přímo naproti vchodu na stezku. Ta s velkou pravděpodobností vedla pod celou horou a měla je dovést na druhou stranu pohoří a blíže k Rengordu. Hory se zde nezvedají nijak zlehka a v podstatě tvoří hradbu, která Ebutanu chrání. Z druhé strany je však překážkou pro obyvatele, kteří chtějí jít na druhou stranu. A protože je Ebutana zcela soběstačná s jakýmikoliv zásobami, nebylo nutné vybudovat zde ani přístav ani přístupnější cestu. Když člověk nepospíchal, cesta průsmykem byla i docela příjemná. Pokud neřídilo špatné počasí.
„Dobře, kolik mám vzít tý kukuřice?“ ozval se Ledník.
„Tak na jedno, dvě jídla, zásob máme dost,“ odpověděl mu Charlie a kapitán souhlasil.
„Dle mého bychom se měli utábořit a připravit na večer. Stezku bych chtěl projít až zítra za denního světla,“ řekl Denger.
„Blázníš? Víš, kolik tím ztratíme času? Ještě není ani čas oběda a ty už se chceš připravit na noc?“ zaječel na něj Pror. Jeho hlas se potom nesl jako ozvěna, než se zastavil o skály.
„Vím, počty zvládám. Zbývá nám něco přes padesát mil, když to dnes zabalíme, můžeme projít v klidu jeskynní a pak pokračovat i déle do noci,“ oponoval mu klidným hlasem. Věděl, že jako kapitán musí být v klidu a podávat rozumná vysvětlení pro udržení své pozice.
Pror se zamyslel a zbytek skupiny je pozoroval a nechtěl do toho nijak vstupovat.
„Proč se nemůžeme na noc uložit v jeskyni?“
Denger se podíval na nebe a kontroloval čas. „Jak zjistíš, kdy je noc?“
„Podle ochlazení. Vzduch klesne o tři stupně mezi sedmou a devátou hodinou večer. Navíc, pokud jsem správně přečetl pohyb mraků, bude v noci pršet, hora nás před deštěm ochrání a při zapálení ohně nehrozí založení požáru. Ovšem, jestli nesouhlasíš nebo se na to necítíš, mohu po dobu cesty pod horou být kapitánem já!“
„V jeskyni při ohni bude i větší teplo na spaní a rozdíl v ochlazení pod horou a noci nebude tak velký.“ Přidala se Jess a Prora podpořila.
Ten se zazubil a usmál se na ni.
„Podřídím se většině, a jestli chceš být kapitánem tak moc, fajn, já s tím nemám problém.“ Dengera v tuhle chvíli nepodpořil nikdo.
Po krátké pauze, kdy se domlouvali, pokračovali. Jenže cesta z kopečku dolů byla vcelku prudká a Teresa měla problém sejít.
„Škobrtneš a letíme dolů všichni, je ti to jasný, že?“ zeptal se jí Charlie, který ji podepřel z levé strany. Z pravé se jí chopil Ren.
Přikývla.
Prvních pár kroků, kdy svah nebyl tak prudký, to šlo. Chlapci se zachytávali příhodných mladých stromků a udržovali tak rovnováhu. Teresa byla zavěšena na jejich ramenech a chvílemi měla, co dělat, aby se udržela.
Žuch!
Pád přišel z nenadání. Vinou Rena, kterému se noha zasekla za kořenem. Ten směřoval hlavou napřed a rozplácl se do spadaného listí. Charlie náhlou změnu závaží nečekal a přepadl.
Nakonec byla Teresa jediná, kdo neupadl, protože ji za její kazajku zachytl Denger. „Pánové, příště byste měli být opatrnější. Mohla si přeci ublížit,“ řekl a začal se hlasitě smát.
Ostatní už čekali dole a smáli se také. Ten pohled musel být opravdu vtipný. Ale přeci jen se jim bez újmy na zdraví podařilo dostat dolů.
„Rozdělte se a vezměte ty nejlepší kousky, co najdete. Když ponese každý po dvou klasech, bude to slušná zásoba. Přibližně za hodinu bude oběd, ten si dáme před jeskyní, počkám tam a připravím oheň,“ rozkázal Ledník. Každý se tedy vydal jiným směrem do pole.
Rostliny byly dostatečně vzrostlé a klasy budou zcela jistě zralé, pomyslel si kuchař. Měl pravdu, jenže při dlouho neobdělávaném poli, kvalita nemusí odpovídat té kukuřici, na kterou jsou zvyklí z města.
„Prasatům očividně chutná!“ ozvalo se.
„To by ti měla chutnat také!“ zněla odpověď. Dvojčata se opět popichovala.
„Jako kapitán by sis tohohle neměl všímat!“ ozval se Gladiho hlas a pak Prorovo zabručení.
„Leone, jako kapitána bys mě měl tedy poslouchat a přestat mě štvát!“ vysmál se mu.
„Tak na to zapomeň, tak velká hodnost to zas není!“
„Máte sbírat kukuřici, né plašit zvěř!“ zakřičela Jess.
„Ona má pravdu, takže už bude ticho a všichni pečlivě vybírejte,“ pronesl nový kapitán.
„Hele ale poslední slovo mít nemusíš pokaždé!“
„Jess, ty ale také ne!“
Zabralo jim celou hodinu, než se sešli u Ledníka, který měl rozdělaný oheň. Mapa nelhala, vchod na stezku byl přesně tam, kde byl vykreslený. Nebyl příliš velký, šířka byla tak na dva lidi a výška něco málo před metr osmdesát. Denger zaklel.
„Tak copak si dáme?“ zeptal se Ledník.
„Když se ptáš, dal bych si kance.“ Olízl se Pechy.
„Jiné návrhy?“
Skupina se zamyslela. „A jaká je nabídka?“ zeptal se Maris.
„Udělám polévku, to vám bude stačit. Vlastně nám,“ opravil se.
„A vodu seženeš kde?“ Zbytečná otázka. Pohled na Marise mluvil za vše.

„Já věděl, že jsme si ty pochodně měli nechat. Nevidím ani na krok.“
Do jeskyně nešlo žádné denní světlo a nezkušenost mladých bojovníků se projevila. Bylo těžké počítat i ušlou vzdálenost a tentokrát to měl na starosti Pror. Kapitán vždy zastává důležité postavení a to nejen tím, že udržuje morálku ve skupině. Na jeho bedrech vždy ležela rozhodnutí o utáboření, chystaných akcích, co se zraněnými, jaké dokupovat zásoby a mnoho dalších povinností mezi které patří i hlídání ušlých mil a času.
„Jak dlouho už jdeme?“ zeptala se Teresa.
Pror na to ovšem nebyl připravený, dosud na takovéto otázky vždy odpovídal Denger. „Tak kapitáne, kolik hodin už kráčíme a jakou vzdálenost jsme ušli?“
Kapitán se zastavil. „Je to důležitý? Vím, že když se ochladí je něco mezi sedmou a devátou a přibližně v osm je nejlepší čas na večeři a přípravu tábora na noc.“
„Je, a né vždy to musí být tak, jak říkáš. Sám jsi řekl, že se blíží déšť, s tím se teplota sníží rychleji a mohl by tvé hodiny posunout přibližně o hodinu a půl. Začni počítat své kroky, kapitáne!“
„Proč kroky?“
„Přesně dva tisíce dvě stě osmdesát šest kroků je jedna míle. Teď za sebou máme necelé čtyři míle a jdeme přibližně čtyři a půl hodiny. Prore, počty by sis měl procvičit!“ řekl bývalý kapitán do tmy.
Ten současný ublíženě vzdychl. „A ty to víš odkud?“
„Prolezl jsem Trokovi knihovnu. Bylo to myslím pátou noc, za boha jsem nemohl usnout, tak jsem mu zašel do spižírny a zastavil se u knihovny. Řekněme, že ne úplně všechny knihy mě bavily, ale ta o délkách a podobných počtech se mi vryla do paměti,“ odpověděl mu. S rukou napřaženou před sebe a duhou rukou nad hlavou se mu nešlo zrovna nejpohodlněji, ale věděl, že ostatní na tom budou podobně. Věděl, že pochodně by se jim hodily, jenže už nebyl kapitán a jeho nástupce na to měl myslet.

Za hodinku bude 2. část :)

„Kolik jsi těch knih přečetl?“
Denger zavzpomínal. „Přibližně šest.“
„A to jsi jako pátou noc nemohl spát?“ divil se Pror. Každou noc byli všichni lukostřelci tak vyčerpaní, že padli do postele a ráno měli hodně práce se vstáváním.
„Prostě nemohl.“ Odvětil.
„Poslední otázka,“ ozval se hlas, ale byl to Leon.
„No?“
„Jak ses dostal k němu do spižírny? Já když jsem měl v noci hlad, tak mě Pepi vždy nachytala,“ řekl.
Denger se zasmál. „To víš, tvé pohyby asi nejsou tak lehké jako moje. Prore, už počítáš?“
„Právě začínám. Jedna, dvě, tři…“
„POTICHU!“ ozvalo se sborově.


Dle kapitánova počítání ušli už další dvě míle. Nastal čas na přespání. Příhodně našli dutinu, kde rozdělali oheň a navečeřeli se. Své vaky použili jako polštáře a pláště perfektně posloužili jako přikrývky. Vzduch se ale ochladil a studená skála okolo nich se špatně vyhřívala malým ohněm. Je jich jedenáct a nejlepší způsob jak se nejlépe udržet v teple je utvořit dvě řady okolo ohně.
Dvě z pěti dvojic nebylo těžké utvořit. Zbytek chlapců měl problém. Nakonec usoudili, že budou losovat. Pror určil tři, kteří budou mít čísla a tři, kteří budou losovat. Jeden zbude.
„Leone, vybírej první.“
V podstatě šlo jen o to, s kým bude, ale byl to kluk, jako kluk, takže si zvolil trojku, což byl Pechy. Zablýsklo se mu v očích a už věděl, jak toho využít.
„Rene,“ pobídl dalšího.
„Jedna.“
Jedničku měl přidělenou Charlie.
Sám nakonec zůstal Maris, který to přijal jako výbornou zprávu. Neměl zrovna v lásce tulit se ke klukovi.
Rozdělili hlídky a uložili se ke spánku. První držel kapitán. To Denger považoval za výhodu toho, že se vyměnili.
Do půlhodiny všichni spali. Oheň dutinu lehce osvětloval a s čerstvým vzduchem nikdo nechrápal.
Denger se v noci vzbudil. Cítil změnu. Podíval se, kdo drží hlídku, ale nikoho neviděl. Zaručeně usnuli, pomyslel si. Vzal z ohně jeden z hořících klacků a rozhlédl se pomocí světla po celé dutině.
Zaslechl zavrčení a věděl, že to není dobře. Pomalé skřípání něčeho o kamennou zem také neznělo pěkně.
„Vlci!“ Došlo mu po chvíli. Nikdo ovšem nereagoval. Povinností bylo vždy vzbudit kapitána a ten rozhoduje, co podniknou. Našel Prora pod stejným pláštěm jako Jess. Opatrně s ním zatřásl.
„Vlci!“ šeptl znovu.
Pror něco zabručel a pak se na něj otočil. „Tohle už není výcvik, už nejsou Vlci a Medvědi, jdi spát,“ řekl rozespale.
Protočily se mu oči v sloup. „Ty seš fakt idiot! Jsou tady vlci, blíží se sem! Vstávej a rozdávej příkazy!“
„Cože vlci?“ Vyskočil na nohy a všiml si Dengerova výrazu naznačující, že má být zticha, aby je nepřilákal rychleji.
Následně všechny vzbudili a připravili si zbraně. „Když nebudou útočit, pokusíme se krajem dutiny proplížit se vlevo. Né, že někdo půjde na druhou stranu, vrátil by se zpět k Ebutaně,“ řekl chytře Pror a skupina souhlasila.
Vlci se přiblížili a vzájemně si teď zírali do očí. Bylo zřetelné, že si nechrání mláďata ale dutinu. Vrátili se z lovu a chystali se ke spánku, jenže zjistili, že jejich obvyklé místo na spaní je zabrané.
„Asi nepomůže, když jim hodím kus masa, co?“ zašeptal Ledník.
„Jsou nažraní, takže asi ne,“ odpověděl mu Gladi. „Ale ty pohledy mě děsí natolik, že nevím, jestli budu schopen udělat krok.“
„Nezbude ti nic jiného, pokud nechceš, aby tě roztrhali na kousky,“ řekl Denger a udělal první krok.
Vlci si toho všimli a začali vrčet. Okamžitě vrátil nohu na předchozí místo a zhluboka se nadechl, aby uklidnil své rozbušené srdce. „Fajn. Žádný prudký pohyby jasný?“
Z pravé chodby se ozvalo dopadení kamene na zem. Smečka musela zjistit, co dalšího je ohrožuje, tak se tam rozeběhli.
„Zdrháme!“ zakřičel Pror a všichni ho rádi poslechli.
„Bez světla se tu zabijeme. Utíkejte, ale pomalu!“ řekl Denger.
Pechy se dostal na začátek řady a vrhal před sebe ohnivé koule, aby trochu osvětlil cestu. „Jak je ta stezka dlouhá ví někdo?“ zeptal se.
„Kolem pětadvaceti mil, řekl bych.,“ odpověděl mu Denger.
„To je vtip? A to jsme ušli jen šest mil?“
„Už míli a půl běžíme,“ opravil ho Pror, který i při běhu dokázal počítat své kroky.
„To mi chceš říct, že poběžíme ještě sedmnáct a půl míle?“
„Chceš bejt sežranej? Vsadím se, že ne, tak běž a buď zticha!“
Utíkali, co jim nohy stačili. Sem tam někdo zaklel při zakopnutí nebo bouchnutí se o strop jeskyně. Měli za sebou několik mil a vlčí vrčení již nikdo neslyšel.
Pror dlouho rozmýšlel, jestli dát rozkaz k zastavení, ale nechtěl nic riskovat, tak je nechal běžet. Po dalších dvou mílích byl rozhodnut zastavit, ale Denger ho předběhl.
„Zastavte se! Už není nic slyšet a Teresa s Marisem musí být vyčerpaní. A Pechy také.“
„Jo, udržovat s vámi tempo a nenamáhat kotník dá docela zabrat. Neslyším vrčení už asi tři míle, proč jsme zastavili tak pozdě?“ zeptala se Teresa udýchaně.
„Čekal jsem, že kapitán zavelí, ale nic se nestalo. Tak jsem ho ještě nechal, ale běžet dál, skončili bychom brzy tu naší výpravu. Příště si dávej pozor na to, abys nevyčerpal kompletně svou skupinu.“ Otočil se na kapitána.
Pror přikývl a nic neříkal, i přesto, že věděl, že by se měl bránit, když chtěl zastavit také. „Dáme si pauzu a pak na konec dojdeme pomalu.“
„Dokážete někdo určit, kolik je hodin?“ zeptala se Jess.
Jenže to v tuto chvíli nedokázal nikdo. Tma se rozkládala na všechny strany a konec jeskyně byl v nedohlednu. Patnáct mil je necelý den cesty normální chůzí.
„Měli jsme jít přes průsmyk,“ zabručel Denger a Pror přitakal.
„Blbost! Už jsme tady, jsme skoro v půlce, takže to nevzdáme!“ oponovala jim Teresa.
V podstatě ani neměli na výběr, po krátké přestávce znovu vyrazili. Zbytek cesty jeskyní se nic nestalo a při zrychlení tempa to zvládli asi za deset hodin.
Když opět vyšli na světlo, svítilo slunce a bylo pár hodin po poledni. Čekal je oběd a další chvíle spánku. Do Rengordu jim zbývá třicet a půl míle.
Mohli bychom dorazit dříve, i o několik hodin pokud poběžíme, měl na mysli kapitán.