Ebutanští bojovníci

Ledník byl tou jízdou tak unesený, že si ani nevšiml ostatních cválajících vedle něj. Bylo až podivuhodné, jak rychle se je naučili ovládat, ale jak později správně pronesl Charlie: „To je ta Ebutanská schopnost rychlého učení.“
Udělali několik kol po louce a vrátili se pro svoje věci. Pytlák zároveň vymyslel důmyslný postroj pro nošení nákladu.
„Myslím, že do Throenny bychom mohli dorazit zítra. Jak tak koukám, stmívat se začne asi za pět hodin, takže se pak zastavíme na večeři a přenocujeme, teď jedeme,“ zahlásil Denger.
Maximálně tři pokusy byly potřeba na nasednutí do sedla a další tři na určení té správné rychlosti. Cválali směrem k horizontu. Bylo zřejmé, že tento způsob přepravy bude mnohem rychlejší než chůze pěšky a tak mohli aspoň trochu dohnat ztracený čas.
Nebe bylo čisté modré a slunce tolik nepálilo. Cesta byla příjemná, což po té cestě lesem všem zvedlo náladu a povzbudilo jejich ducha.
„Nechci nic namítat, ale myslím, že do večeře bez jídla nevydržím,“ ozval se Ren a donutil tak celou skupinu zastavit.
Denger nechápal a tak mu naznačil, ať pokračuje. Přitáhl své klisně uzdu a ta se otočila směrem k lovci.
„Od toho příjemného probuzení,“ poznamenal ironicky, „jsme nic nejedli. Můj žaludek už snad požírá sám sebe.“
Kapitán se rozhlédl po celé skupině a krom dalších dvou, kteří byli uvěznění, všichni přikyvovali. Pobídl koně a dojel k Ledníkovi, vyndal čtyři jablka a tři hrušky. Každému jedno z toho dal s tím, že pro pořádné jídlo potřebují oheň, na ten dřevo a to se uprostřed louky těžko shání.
„Vy nemáte hlad proč, smím-li se zeptat?“ podotkl Maris s plnou pusou.
„Barbaři sice zabíjejí krále a nástupce, ale i pro vězně jsou to skvělí hostitelé. Bylo to myslím vepřové s takovým divným pečivem. Zkroucené do srpku měsíce a sladší než chleba. Moc dobré,“ odpověděla mu Jess a při vzpomínce na jídlo si poplácala břicho.
„Tak oni si jedí prase a my dostaneme jen ovoce. Proč neuvěznili mě?“ zašeptal Pechy. Smál se, takže Charlie jedoucí vedle něj pochopil, že to byl vtip.
„Doufám, že až se Athig stane králem, řádně se nám odmění. Co já vím, třeba rytířským stavem u Tabasského dvora.“ Uculil se gladiátor a lehkým šťouchnutím do slabin přinutil svého ryzáka k rychlejšímu pohybu. Pechy dlouho neotálel a provedl to samé.
„O to se neboj Charlie, určitě ti poděkuje,“ vložil se do toho Denger, který to slyšel. Gladiátor stáhl uzdu a dostal se na jeho úroveň. „Ale na titul zapomeň. Navíc „Sir Charlie“ zní blbě.“
Ostatní se začali smát, jen Charliemu se v obličeji změnila barva na rajčatovou. Protočil oči v sloup a tryskem vyrazil napřed.
„Já si dokonce myslím, že udělit tolik titulů najednou bych ani nemohl.“ Zasmál se Athig. „Navíc, než budu moci udělit vůbec první, uběhne taková doba, že bych si nebyl jistý tím, že se toho dožijete.“
Pak zvážněl. „A můj bratr umí být podlý, takže abych se vůbec králem stal.“
„Od toho jsme tu my, nebo ne?“ Povzbudila ho Jess.
Stmívat se začalo, když dorazili k malé vesničce uprostřed ničeho. Mohlo ji tvořit nanejvýš patnáct domů. Z toho dva byly statky. Neměla žádnou hradbu, ani dřevěné ohrazení. Okolo se páslo pár stád krav, ovcí, prasat a toulalo se okolo ještě pár oslů.
„Myslíte, že nás tam někdo ubytuje?“ zeptal se Gladi.
„Myslíš, že si někdo nakýbluje dvanáct lidí dobrovolně do domu?“ oponoval mu Pror.
„Jenže najíst se a přespat někde musíme. Rozdělíme se a ráno v šest se sejdeme na druhé straně vesnice.
Utvořili čtyři skupinky a dohodli i hlídku u koní, které nechávají uvázané u plotu. Každý se vydal k jinému domu, ale sešli se zpět u koní. Neuspěl nikdo.
„Takže opět spaní na studené zemi?“ vzdychla Teresa a Jess jen zklamaně přikyvovala.
„Taky jsem se těšil, ale co naděláme. Jen netuším, kde vezmeme to dřevo,“ řekl Denger a odsedlával svého koně.
„Já myslím, že támhle je ho dost.“ Ukázal Leon na hromadu dříví v zahradě jednoho z domů. „Pár klacků nebudou určitě postrádat.“
„Brácho, přece nebudeme krást.“ Zastavil ho Pror.
„A s těma zvířata jsme udělali co? Půjčili jsme si je?“ Zasmál se.
Leon s Gladim a Renem téměř neslyšně přeskočili plot a neviditelní se dostali až k hromadě. Potom utvořili řetěz a posílali dřevo.
„Nemyslíte, že hned tady budeme dost nápadní?“
„I kdybychom byli, tak přeci neděláme nic špatného-“ řekl Denger.
„Krom toho, že krademe dřevo,“ skočil mu do řeči Pechy.
Zasloužil si tak vražedný pohled. „Budu dělat, že jsem to neslyšel.“
Nakonec měli k jídlu vepřové s bramborami, u kterého se Ledník opět vyšvihl. První hlídku měl Charlie.

PS: Jinak mám otázku, zda tu je vůbec někdo, kdo to ještě čte Kdyžtak dejte vědět do debaty, jestli to sem mám stále dávat

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

Několik minut po půlnoci čerstvě probuzený Maris dlouze zívnul a zabalil se do pláště. Foukal lehký vítr, oheň byl utlumený, tak aby nebyl vidět, ale nedalo se u něj ohřát. Teresa, která měla hlídku před ním, se rychle uložila ke spánku těsně u ohně. Stejně jako ostatní použila sedlo jako polštář.
Hvězdy zářily seřazené v obrazcích. Maris, aby neusnul, vyráběl ledové krystalky a skládal je do stejných obrázků, které viděl. Všiml si v nich odrazu naoranžovělých teček, když jeden z krystalků zvětšil a zaměřil se na něj. Světýlek přibývalo a přibližovali se. Až po několika dalších minutách si uvědomil, že kouká na pochodně.
„Hej! Vstávejte!“ křikl. Nehledě na to, jestli už se někdo probudil, nechal své obrazce slít do jedné vodní koule a jejich probuzení si pojistil.
„Co se děje?“ – „To snad nebude noc, kdy nevyspím?“ - „Nech mě ještě spát!“ – „Ani jsem neusnula!“ Nadávali.
Maris se nadechl a jedním slovem je všechny umlčel. Jenže než jim stihl vysvětlit něco dalšího, vesničané je obklíčili.
„Barbaři!“ řval jeden.
„Na hranici s nima!“ ozval se další.
„Musíme z nich dostat ty informace!“ vykřikla žena. Dav má v rukách pochodně, lopaty vidle a další věci, které našli ve stodolách.
Athig nechápal, stejně jako ostatní. Seděli vedle sebe na zemi a zírali na řvoucí vesničany. Další ženský hlas ho pak vrátil do přítomnosti: „My nejsme barbaři!“
„Nelži! Nikdo jiný tady nejezdí na koních!“
Mladý budoucí král přitiskl dlaň na čelo, když mu to došlo. Kdyby řekli, že je ukradli, upálili by je za krádež. Pak si zkusil uspořádat myšlenky.
„Jsem nástupce krále Gedarda. Nejsem barbar!“
Dav utichl, všichni složili své zbraně. Prohodili jen pár slov šeptem, pak se otočili a odešli.
„Jdu spát.“ Prohodila bez zájmu Teresa a zase se uložila ke spánku.
„Co to bylo?“ zeptal se zcela zmatený Athig, vteřinu na to se vedle něj ozvalo hlasité chrápnutí. Všichni se na zdroj toho zvuku otočili a spatřili Prora, který objímal plášť, ležíc na zádech.
„Myslím, že si vážně mysleli, že jsme barbaři. Řekl jsi, že jsi budoucí král, a když ty jsi prošel údolím, nechtějí nic proti nám zkoušet,“ řekl Denger. „Jinak, dobrá práce Marisi. A teď jdu spát i já. Dohlídej ten zbytek a pak vzbuď pana Uchrápanýho.“


Ráno bylo povzbuzující a všichni měli dobrou náladu. Vesničané už se znovu neobjevili, a když přijížděli hlavní ulicí, všechna okna i dveře byla zavřená. Bylo to značně divné, ale oni neměli čas se tím zabývat, projeli vesnicí a pobídli své koně k rychlejšímu pohybu. Dvě hodiny po poledni se dostali k Throenně.
„S Chosém bychom se měli sejít v docích,“ řekl Denger a klus zpomalil na krok.
„Kdo je, prosím tě, Chosé?“ zeptal se Athig.
„Člověk, který nás dopraví přes moře do Menoru, mluvil jsem o něm na hradě, nepamatuješ se?“
„Aha, už vím. Přístav je tudy,“ řekl a šel na začátek skupiny, aby je vedl.
Obyvatelé nevěřili vlastním očím, když viděli jet lidi na koních a hbitě uhýbali. V uličkách, jako je tak, kterou teď projížděli, měli občas problém se vejít, ale byla to nejkratší cesta. Přístav se před nimi otevřel a měli výhled přibližně na stovku lodí.
„Víš, jak ta loď vypadá?“ zeptal se Pror.
„I kdybych to věděl, nenašel bych ji. Jsou všechny stejný!“ řekl Denger a poškrábal se na hlavě. „Myslím, že je budeme muset objet a hledat.“
„Já bych řekla, že ne. Není to náhodou on?“ Ukázala Jess na kluka běžícího k nim. Mával s úsměvem od ucha k uchu.
„Ahoj, tak konečně jste tady,“ řekl, když k nim přiběhl. Rukama se opřel o kolena a popadal dech. „Pěkný zvířata,“ dodal.
„To víš, už nás nebavilo chodit pěšky,“ prohodil s úšklebkem Gladi.
Seskočili z koní a šli za Chosém, který dostal odpovědi na své otázky dřív, než je vyslovil. Koně chtějí vzít s sebou, mořskou nemocí nikdo z nich netrpí, nikdo další už se k nim nepřidá a… chtějí vyrazit co nejdříve.
„To nebude problém, já už mám posádku kompletní, s vámi nás bude na palubě dvaatřicet, takže když bude potřeba, očekávám, že se připojíte.“ Prohlédl si je a nasadil spokojený výraz, když přikývli.
„Kdy tedy budeš připraven k odplutí?“ zeptal se ho Athig.
„Během tří hodin. Ty vaše vaky jsou jediná zavazadla, která máte?“
„Ano.“
„Dobře, takže koně nechte tady, řeknu chlapům, ať je naloží, bude o ně dobře postaráno, nemějte strach. Můj bratr vás odvede do podpalubí, kde už máte vymezený prostor, kam posádka nebude chodit, kromě případů, kdy je tam pošlu. Chcete jít rovnou na loď?“ zeptal se Chosé a ukazoval na Temného jestřába.
„Já bych zašel na trh nakoupit si materiál na bomby. Nemělo by mi to trvat déle jak půl hodiny, pokud můžeš obětovat někoho z posádky, kdo mě tu provede. Určitě bych se ztratil,“ řekl Gladi. Chosé přikývl a hvízdnul. Přes okrajník se naklonil mladík s černým rozcuchem na hlavě. Kývnutím hlavy dal najevo, že jde dolů.
„Ano, kapitáne?“
„Odveď tady Gladiho na trh a pomož mu sehnat vše, co bude potřebovat,“ rozkázal.


Tak tady máte 21. Vím, že je to po dlouhé době. Druhá část bude za hodinku, +- Přeji pěkné počtení. :)

„Ano, pane!“
„Hej, Dafe!“ zakřičel a znovu se někdo naklonil.
„Naložte ty koně!“ zařval a počkal si na přikývnutí. „A vy pojďte za mnou. Představím vás bratrovi. Já si musím ještě něco zařídit.“
Po molu došli ke středu lodě, odkud už nebyl problém se nalodit. Čekal je uvítací výbor. Jediný, kdo kromě kapitána byl oblečen v něčem slušivém, byla Chosého menší verze.
„Můj bratr Maximus, podkapitán. A tady další důležitá osoba, můj první důstojník Sasu,“ řekl a ukázal na přicházejícího kluka, který se zdál také slušně oblečen.
Denger je všechny představil a podali si ruce. Posádka se následně rozešla, každý za svou prací. Chosé opustil palubu a skupina byla odvedena dolů. Dívky nechal Max stát u kajuty a chlapce odvedl do zadní části podpalubí, za posádku.
„Tady byste od těch námořníků měli mít pokoj. Lůžka si rozdělte, jak chcete a pak vás kapitán svolá nahoru. Kdyby se někomu dělalo špatně, házejte to přes palubu. Problémy s některým z chlapů říkejte mě, rozhodně ho neřešte sami. Musíme udržovat jistou morálku. Přeji příjemnou plavbu.“ Uchechtl se Maxim.
Dívky byly ubytovány do osamocené zamykatelné kajuty. Chosé věděl, proč má nechat udělat zámek. Řekl jim v podstatě to samé co klukům a pak je opustil. Stály v kajutě a nevěděly, co dělat. Pak někdo zaklepal na dveře.
„Kdo?“ zeptala se Teresa.
„Jdeme se podívat, jak to máte vyšperkovaný,“ ozval se Prorův hlas.
„Hej, tak tohle je nespravedlivý, my máme jen postele, vy dokonce i skříně, asi si budu stěžovat u kapitána,“ řekl Ledník a už si do jedné ze skříní ukládal své kuchařské náčiní. Když na něj všichni nechápavě pohlédli a dívky s naštvaným výrazem podupávali, odkašlal si a řekl: „Kuchař tady na lodi má jistě své nádobí a já nechci, aby mi to moje někdo ukradl. Navíc, je mojí matky, takže kdybych se vrátil bez něj, stejně bych umřel.“
„Díky za návštěvu a teď mazejte.“ Vystrčila je Jess ze dveří a zabouchla.
„Beru si tuhle postel,“ pronesla Teresa a sundala si opasek s mečem. Svlékla plášť a hledala místo, kam by ho pověsila. „No né, tady na tom jsou i háčky.“ Zatetelila se a plášť na jeden z nich pověsila. To stejné udělala Jess.
„Uvažuju o tom, že sundám i kazajku, snad to s námořníky nic neudělá.“ Zasmála se.
„V tvém případě bych si tím nebyla tak jistá, ale zkusit to můžeš.“ Přidala se Teresa.
Znovu někdo zaklepal.
„Né Ledníku, žádný další nádobí nechceme!“ zaječela Jess.
„Já taky žádné nádobí nenesu, kapitán vás volá na palubu,“ řekl mužský hlas.
Dívky zrudly a otevřely dveře. S lehkým omluvným úsměvem se okolo něj protáhly a vydupaly po schodech nahoru. Na kapitánském můstku se setkaly s chlapci. Krom nich tam stál ještě Chosé, Max a Sasu.
Kapitán pokynul svému loďmistrovi, který zazvonil na lodní zvon. Kompletní posádka se srovnala do trojřadu.
„Dnes vyplouváme, poprvé. Očekávám precizní práci na pozici každého z vás. Potyčky bude řešit loďmistr a upozorňuji vás, že shovívavý nebude. Na lodi bude hostem nástupce krále Gedarda, Athig a jeho doprovod. Mají stejná práva jako loďmistr po domluvě se mnou a mají povinnost mi hlásit vše, co bude podezřelé. Všichni na svá místa a připravte se k odplutí!“ rozkázal. Rachot se nesl a během deseti minut uznal Chosé za vhodné vyplout.
„Vytáhněte kotvu! Připravte se u vesel!“ Jeden pořádný záběr je dostal od mola a do půli přístavu, několik dalších je pak kolem brány dostalo na moře. Jen co kapitán ucítil slabý vánek větru na své tváři, posádka musela kmitat, ajk na provázcích.
„Vesla dovnitř! Napnout ráhnové plachty! Zkontrolovat úpony!“
„Zatím ti to jde dobře,“ pochválil ho Sasu.
„Já vím, teď je to na tobě, kdyby mě někdo sháněl, jsem v kajutě. Vy se tu chovejte jako doma.“ Usmál se na skupinu a zmizel.
„Myslím, že se půjdu vyspat,“ pronesla Jess.
„Já zvracet,“ řekl Leon a už běžel na kraj paluby.
„U Burata, brácho já myslel, že máš žaludek z ocele.“ Zasmál se Pror a šel se projít po palubě.
„Hele Maxi, jestli ti tak můžu říkat,“ koukla Teresa na menšího chlapce stojícího vedle ní. Přikývl. „Támhle nahoře v tom koši je teď volno?“
Přikývl znovu. „Ale pozor až tam polezeš, ty lana jsou kluzká.“
„Půjdu s tebou,“ řekl Denger.
„Jess měla pravdu, jdu spát taky. Zajímá mě, jaká ta plavba bude,“ zívl Charlie.
Voda tříštící se o příď šplouchala až na příď, kde stál Pror a sledoval obzor.

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ


Vítr byl příznivý a hnal Temného jestřába směrem, kterým jeho kapitán chtěl. Posádka šlapala jako hodinky a Ebutanští si stále hleděli svého. Chosé si nechal zavolat Athiga.
„Jak kdybych byl na zemi. Loď je klidná, dobře ovladatelná. Tímto tempem bychom měli být v Rodocii během sedmi až osmi dnů. Doufám, že počasí vydrží, nebo aspoň vítr.“ Usmál se Chosé a zatížil rohy mapy kalamářem a knihou. Zabodl prst uprostřed moře. „Tady někde bychom měli potkat Menorskou loď, která by nás měla informovat o stavu v přístavu. Gedarda jeho nemoc tak pobláznila, že si dělá, co chce a Rada s tím nic neudělá. Před třemi dny přišla do Throenny zpráva, takže jsem hned vše připravil. Navíc jakékoliv zdržení je nepřípustné, Gedarda už musí někdo vystřídat.“
„Bojím se, aby to nebylo ještě horší, když se do Tabasu dostane dřív Pidlo. My už jsme se dost zdrželi u barbarů. Žeňte tu loď, jak nejvíce dokážete a já se vám štědře odměním. Tím se dostávám k otázce peněz, kolik si účtujete za tu cestu?“ zeptal se Athig. Nervózně přecházel po malé kajutě sem a tam.
„Nic. Když trůn získáš ty, ber to jako poděkování. Pokud ale vyhraje ten druhý, přijmi to jako dar na sestavení vojska na svržení. Navíc mě už platí Grod, přihlásil jsem se do královského loďstva. Peníze tak nejsou problém.“
„Takže můžu na vás spoléhat s tím, že se loď nezastaví?“
Chosé přikývl. „Ocenil bych taky, že pokud budu muset muže posadit za vesla, přidají se vaši lidi.“
„Na to se můžete spolehnout. Ještě něco?“
„Ne to je vše, kdyby mě ještě něco napadlo, pošlu za vámi Maxe. Vlastně by tu byla ještě jedna věc.“ Vzpomněl si, když už Athig skoro zavřel dveře. Na patě se otočil.
„Jeden z nich je prý výborný špion, nebo jak vy tomu říkáte. Chlapi v posádce se tak ještě neznají, takže by neměli poznat, že mezi ně nepatří. Chtěl bych vědět, jestli mezi sebou nemají rozepře.“
„Plujeme tři hodiny, myslím, že tak rychle si někoho znepřátelit nejde,“ namítl Athig.
„Divil byste se, ale spíš mě napadlo, že by se mezi ně vmísil už teď, ono to pak bude snazší zjistit. Pokud mě chápete,“ řekl a vrátil mapu zpět na polici.
„Dobře, sdělím mu to.“ Přikývl a čekal, jestli si ještě na něco kapitán nevzpomene.
Když si ho všiml, zasmál se a rukou pokynul, že může jít.
Na palubě bylo rušno. Jess se procházela a posádka se tak nevěnovala své práci. To se nelíbilo loďmistrovi, ale on byl sám proti dvacítce mužů. Když byla Athigovi celá situace vysvětlena, postavil se na kapitánský můstek a jedním křikem si přivlastnil veškerou pozornost. Jemně si odkašlal. „Pánové, ta dívka už je zadaná, takže si hleďte své práce nebo se toto dozví kapitán a nechá vás po jednom sežrat žralokům.“
„A kdo mu pak bude obsluhovat tuhle loď?“ Ozval se burácivý hlas ze středu paluby. Smích dalších námořníků ho jen podpořil.
Athig pečlivě přemýšlel o argumentu, ale s tím mu pomohl Pechy. Hodil mezi ně plamen a všechny tak utišil. „Předhodit je žralokům by bylo moc rychlý. Pokud se nebudete věnovat své práci, není pro mě problém vám trochu popálit nohy! Nechci to ale dělat, takže si nevšímejte žen a udržujte morálku,“ řekl Pechy a svůj oheň si zase přitáhl zpět.
„No jo má pravdu. I ta druhá už je v chomoutu, takže si neužijem,“ zavrčel další z nich.
„V jakým chomoutu? Já jsem naprosto volná, ale pokud si něco zkusíte, useknu vám ruku.“ Usmála se, aby její slova nezněla tak hrozivě.
„Ty-“ Dengerovu větu přerušilo Athigovo další odkašlání. Ten se na něj podíval.
Ten mu hlavou pokynul, ať mlčí, a že s ním chce mluvit. Bojovník se nenápadně prodral mezi davem otrhaných námořníků. Athig mu hned vysvětlil, co po něm kapitán chce.
Denger chvilku uvažoval, ale nakonec souhlasil. „A k jaké práci se mám přidat?“
„To mi řečeno nebylo. Vyber si. Hlavně, aby nikdo netušil, rozumíš?“
„Jo, jo v pohodě. To zvládnu. Ty dej zas pozor, ať se mi nepoflakují u Teresy, jinak na svoje krytí zapomínám.“ Upozornil ho.
„Neboj, nikdo se jí ani nedotkne.“ Zasmál se. Jen co si ale všiml Dengova výrazu, zvážněl.
„Díky,“ řekl šmírák a zmizel.


Blížil se čas jídla, přípravy lodě a posádky na první noc. Západ slunce byl z lodi nádherný. Slunce bylo obrovské a pomalu mizelo za obzorem. Poslední kousek zašel jako rudý plamen.
Posádka se sešla v podpalubí a nachystaná na jídlo netrpělivě podupávala u stolů. Nejdříve si slovo vyžádal loďmistr.
„První den jsme zakončili úspěšně, kapitán je s vaší prací velmi spokojený, proto máte dnes za odměnu korbel piva navíc.“ Místností se roznesl hrubý smích a jásot. „Než se pustíte do jídla, chci vám připomenout, že jsme lidé, takže se tak chovejte. Pokud uvidím nějaké hádky o jídlo, či podobné rozepře, oba dva účastníci půjdou pod bič. To zde nehodlám trpět. Každý z vás si svůj kus jídla vydřel, a proto si ho také braňte.“ Mnozí námořníci se opět ozvali, ale nadřízený je mávnutím ruky opět uklidnil. „Dále noční hlídky. Vždy bude vzhůru jeden z důstojníků a u něj se bude nahlašovat na noční službu, bude mít přesné informace o tom, kdo je na palubě a kdo se fláká. Dohodněte se a utvořte dvojice. Střídat se budete každé tři hodiny. Přeji dobrou chuť!“ Dokončil svůj monolog a odešel do důstojnické části podpalubí.

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

Noc byla dlouhá a klidná. Chosé namohl natěšením spát, tak si veškeré hlídkující námořníky hlídal sám. Většinu času trávil u kormidla, aby si menší zavalitý mužík, držící místo kormidelníka, mohl odpočinout. Po několikáté zkontroloval svůj kompas, který na řetízku nosil u svého pasu. Ukazoval severo-severo východ. Aby se vrátili zpět na správný kurs, otočil kormidlem o tři čárky doleva a zajistil ho lanem.
Zkontroloval plachty a zadíval se do ráhnoví, usoudil, že vše vypadá v pořádku. Založil ruce za zády a vydal se na další procházku po palubě. Hlídkující chlapy poslal zkontrolovat podpalubí a zastavil se na přídi. Užíval si ničím nerušené ticho, do doby než se z hromady lan ozvalo zachrápání. Nad ničím nepřemýšlel a ležící tělo nakopl se slovy: „Co tu děláte námořníku?“
Probuzený mladík chvíli mžoural očima v měsíčním světle a zvedl se na nohy. „Nejsem tak úplně námořník, pane.“
„A co tedy jste? Stojíte ve stínu stěžně, nevidím vám do tváře,“ řekl Chosé a nervózně přenesl váhu na druhou nohu.
„Jsem rybář, pane. Spíš jsem syn rybáře. Už si přesně nevzpomínám, jak jsem se dostal na vaši loď,“ odpověděl a udělal dva kroky, aby na něj bylo vidět.
Před kapitánem stál asi dvanáctiletý chlapec s rozcuchanými delšími vlasy. „Ty nejsi naverbovaný?“
Zavrtěl hlavou.“Ale dejte mi chvilku, pane, možná se rozpomenu. Smím se zeptat, jak dlouho plujeme?“
„Osm hodin. Chlapče, na tuhle posádku jsi příliš mladý a já loď nemůžu otočit. Ať si vzpomeneš nebo ne, domů se vrátíš až za delší dobu.“ Zvážněl, ale klukův výraz se nezměnil. „Tak vzpomněl sis?“
„Ano, pane. Lovil jsem v přístavu, když v tom jsem viděl bandu starších kluků, kteří mě tam neradi vidí. Prut jsem tam nechal a utekl. Vaše loď mi byla po ruce a já se zde schoval. Pak jsem usnul,“ řekl a ukázal na hromadu lan. „A možná byste měl vědět, že nejsem jediný, kdo vám spí na palubě.“
Chosé zvedl pravé obočí, chlapec pochopil a ukázal na postavu deset kroků od nich.
„Já jsem vzhůru, věděl jsem, že tady je, ale opravdu mě nenapadlo, že tady nemá co dělat,“ řekl Denger a posadil se.
„A co tady děláš ty?“
„Dole na mě je moc hlučno a tady je čerstvý vzduch,“ odpověděl. Protáhl se a postavil na nohy. „Nezamhouřil jsem však oči ani na minutu.“
Loď se zhoupla na větší vlně a všichni tři se zakymáceli. Mladík upadl na zadek a už se radši nezvedal. „A co tady budu dělat?“
Kapitán se zamyslel, pak ho napadala spásná myšlenka. „Budeš mi dělat osobního pomocníka.“ – „Takže sluhu?“- „Nechtěl jsem, aby to vyznělo tak sobecky, ale ano.“
„Zbývá mu něco jinýho?“ Vložil se do toho Denger, který už neustále zíval.
Chosé zavrtěl hlavou a kluk nijak neprotestoval. „Pak ale měním tvou práci,“ otočil se na bojovníka, který měl zas pusu dokořán. „Budeš dohlížet na něj, o posádku se postarám sám.“
„Hm, dobře. Už se starám o jedno dítě, tak ještě druhý, proč ne?“
Chosé opět nasadil svůj nechápavý výraz.
„Athig a teď ještě tenhle kluk.“ Upřesnil.
Kapitán se zasmál a odešel. Denger a ten malý kluk, tam oba zůstali. Starší si toho mladšího prohlížel a pak si lehnul zpátky, kde ležel. Než usnul, zeptal se ještě na jméno.
„Rohard“

Přišlo ráno a posádka měla nástup za půl hodiny na snídani. U dívek v kajutě bylo rušno. Zmizelo Ledníkovo nádobí. Holky šílely, protože vůbec nechápou, jak se mohlo ztratit, když tam obě celou noc byli, a když večer přišly, tak tam bylo.
„Myslím, že z týhle lodi už neodejdeme,“ zašeptala Teresa.
Jess jen přikývla a obě stály zírající na prázdnou polici. „To není možné, přeci se jen tak nevypařilo. Musí být někde na lodi.“
„Najdeme ho, ale on se to nesmí dozvědět, jasný?“
„Jasný!“
Obě vyšly z kajuty s výrazy žádné-nádobí-se-neztratilo a okolo Ledníka jen rychle proběhly. Ten ale dělal, že si ničeho nevšiml.
„Dobré ráno,“ pozdravil je Denger u stolu. To bylo pro všechny překvapením. Se skvělou náladou usadil dívky a nabídl se, že jim donese snídani.
To už si k nim sedl i jejich kuchař a pustil se do své ovesné kaše. Po třech soustech zvedl hlavu a zadíval se na dívky. „rád bych odpoledne něco uvařil Chosému, jako poděkování, že nás vzal. Stavím se pro své věci, dobře?“
Obě zrudly a zběsile přikyvovaly, pak se na sebe podívaly a věděly, že jsou v háji.
„Přeji dobrou chuť,“ řekl Charlie, když už zase všichni seděli u stolu.
„Hele vidíte to taky? To je nespravedlivé,“ ozval se Leon.
„Jo, my chceme taky vajíčka,“ přidal se Maris.
Holky sklopily pohledy do svých talířů. „Kde se to tu vzalo?“ zeptala se Teresa.
Ren s Ledníkem se jen Přibyle usmívali. Jess se podívala na Prora, ale ten dělal, že o ničem neví.
„Kdybyste je měly studené, rád přihřeji,“ řekl Pechy a smál se.
„Mám takový pocit, že jste je pořádně zmátli.“ Přikývl Gladi a natahoval se lžící k Jess.
„Co jako děláš?“ Zpražila ho pohledem.
„Chci ochutnat, víš, jak dlouho jsem neměl takovou pochoutku?“ Zasmál se.
„Tak dobře, můžete mi to někdo vysvětlit? V noci se ztratí jeho nádobí a najednou tu máme smažený vejce ke snídani?“ Vyjekne Teresa, když jí nikdo nevěnuje pozorovnou.
„Co že se ztratilo?“ Vykulil oči Ledník.
„To je chceš trápit?“ zeptal se se smíchem Athig.
„Já to taky nechápu,“ přidala se Jess. „Můžete to někdo vysvětlit?“
„Je to prosté. Ledník se v noci stavil za mnou na palubě, musím podotknout, že to bylo v době, když už jsem opravdu spal a požádal mě, jestli bych se k vám nemohl vloupat,“ to slovo dal do uvozovek, „a přinést mu jeho věci. Prý jste si včera stěžovaly, ale o tom nevím. Já jsem jeho přání splnil.“ Začal Denger.
„No, a když jsem ho měl, ráno jsem se dříve vypařil do kuchyně a domluvil se s kuchařem. Ten svolil.“ Ukázal na dva talíře.
„Kde jsi vzal vejce?“ zeptala se Teresa a Jess ještě zpracovávala zjištěné informace. „A proč jsi ty spal na palubě?“ Otočila se na bojovníka.
„Odkud se asi berou vejce? Já nevím, že by ze slepic?“ Zasmál se Ledník.
„Myslím, že to ukončím. Ledníku, děkujeme ti za výtečnou snídani,“ řekl Jess, Teresa přikývla.
Všichni se dobře najedli a přidali se ke zbytku posádky. Dohodli se, že budou ostatním plně nápomocni. Ledník se přidal ke kuchaři, Ren s Gladim budou u zvířat, Leon s Charliem se přidají k plachtařům. Mágové budou pomocné ruce důstojníků a Denger bude cvičit malého Roharda v základech boje. Po dívkách nikdo žádnou práci nechtěl, proto celý den strávily sluněním se na přídi lodě.

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

Mladík s hnědými vyčesanými vlasy otevřel oči a několikrát zamrkal. Dlouze zívl a protáhl se, přičemž mu z úst vyšlo zamumlání. Znaveně se zvedl a došoural do kuchyně, kde se znovu svalil na židli. „Kafe,“ šeptl a opřel si hlavu o stůl.
„Si ho nalej,“ řekla dívka jemným hláskem.
„Nalij, Mo. Správně je to nalij a ne nalej.“ Opravil ji starší bratr a hodil po ní prosebné oko.
„Etacu, zvedni ten svůj línej zadek a začni něco dělat. Táta má dneska pohřeb a není zařízené vůbec nic,“ zakřičela holčička a hrnek s kafem po něm skoro hodila.
„Mo, všechno zařízené je, jen ty o tom nevíš, protože jsem tě tím nechtěl zatěžovat. Teď si sedni a poslouchej. Po pohřbu si zařídím uvolnění z vojska a vydám se na cestu. O tebe se budou starat jedni ze starších. Kupce na tenhle dům už mám, takže většinu dám tobě a něco si nechám já na tu cestu.“ Objasnil Etac.
Malá Mo vytřeštila oči a vrtěla hlavou. „To sis teď vymyslel, že jo?“
„Ne, už jsem o tom přemýšlel nějakou dobu, nedávná událost mě přesvědčila ještě víc, to udělat. Jsem domluvený s Eleenou, že pokud ti bude moc smutno, můžeš se zastavit za ní. Nebuď smutná, běž se obléknout a připravit, půjdeme.“ Dívka se s naštvaným výrazem ve tváři zvedla a odešla do pokoje.
Etac šel do otcovy ložnice a ze skříně vytáhl to nejslušnější oblečení, které našel. Obyčejné hnědé kalhoty, které mu byly dlouhé, bílou košili, které se obvykle nosí pod kazajkou a hnědou vestu, ta rozhodně neměla stejný odstín jako kalhoty. I přesto to stále bylo to nejlepší, co ve skříních měli.
Kalhoty urovnal na stole, vzal židli a udělal si podle její nohy rysku, pak vytáhl nůž a několika tahy si je zkrátil na potřebnou délku. Znovu je vyzkoušel a usoudil, že už se v nich bude dát normálně chodit.
„Můžeme jít?“ zavolal po domě a z pokoje se ozvalo stále naštvané zamumlání. „Dole se sejdeme s Eleenou a její matkou, tak si pospěš, ať je nenecháme dlouho čekat.“
„Mohl by jsi přestat předstírat, že se nic neděje?“
„Mo, byl jsem na otcovu smrt připravený, proto to pro mě není tak těžké, jako pro tebe. A věř mi, že život u starého Chasegolda a jeho ženy ti bude mnohem lépe. Zaprvé mají s dítětem zkušenosti a zadruhé já tu nebudu, takže bys radši skončila na ulici?“ Klekl si k ní, aby jí viděl do očí. Chvíli ho jen tak pozorovala a pak zavrtěla hlavou.
„No vidíš, pak si sem přijdeš sbalit pár věcí a ještě dnes se k nim nastěhuješ. Už s tím počítají. Dobře?“
Tentokrát přikývla.

„Obřad byl překrásný, Etacu. Otec by na tebe byl pyšný,“ řekla Eleena stojící vedle něj nad květinami ozdobeným hrobem.
Mladík měl sklopenou hlavu a ruce založené za zády. „Zasloužil si lepší, jenže jsem si to nemohl dovolit. Jakmile kapitán slyšel o tom, že chci odejít, zmenšil mi žold.“
„Ty chceš odejít?“ zeptala se dívka překvapeně.
Etac si najednou uvědomil, že jí to ještě neřekl a znejistěl. „No, ano, už je to nějaká doba, co jsem se rozhodl.“
„A kdy jsi mi to chtěl říct? Těsně před tím, než bys prošel branou? Nebo snad nikdy?“
„Promiň, já, nějak jsem na to zapomněl. Možná bych ti měl ještě říct, že odcházím už zítra ráno,“ řekl a otočil se na ni. Její výraz ho vystrašil.
Barva její pleti byla teď rajčatově rudá a vypadala, že nedýchá. Ozval se vrčící zvuk a pak pořádné plesknutí. „Jsi spokojený?“
„Zasloužím si to, já vím. Ale nechci se hádat nad jeho hrobem, pojď zpět, u nás mě můžeš zabít,“ šeptl a mnul si levou tvář.
„Dobře.“ Přikývla a vzala malou Moar za ruku.
Když se vraceli stejnou cestou, všimli si, že u hradu je nějak rušno. Stálo před ním mnohem víc lidí než obvykle. Přiblížili se, tak aby je nikdo neviděl a pozorovali dění.
„To jsou barbaři,“ zašeptal Etac.
„Co tady chtějí?“ zeptala se Eleena a naklonila se, aby lépe viděla.
Mladík protočil oči. „Jak to mám asi vědět? Možná opět vyjednávají o přijetí mezi vojska.“
„O tom určitě nejednají. Jde o to, že jim před několika dny jistá skupinka lidí ukradla koně a odjela na nich,“ ozvalo se za nimi. Lekli se a Etac se postavil do bojové pozice, uklidnil se až po tom, co poznal svého přítele z výcviku.
Chvíli si srovnávali myšlenky. „Říkal si skupinka?“ – „Odjeli?“ – „Co je kůň?“
Všechny pohledy zůstali na Mo, která urputně přemýšlela, jak vypadá kůň.
„Takové velké zvíře,“ vysvětlil jí bratr. „Jaká skupinka?“
„Já nevím, prý to byla ta skupina, co vede toho nástupce. Jak byli u nás při výcviku, víš?“ odpověděl mu.
„Kdy?“
„Před čtyřmi dny. Bojovali spolu a oni je pak okradli. Víc jsem nezjistil.
„Jak odjeli?“ Připomněla se Eleena se svou otázkou.
„Nevím, ty na koni jezdit umíš?“ Všichni tři zavrtěli hlavou. „Já taky ne, tak se mě neptej.“
Etacovi už se hlavou honilo několik věcí. Možná by je mohl dohonit. Budou už na moři? Je v pořádku?
„Nad čím přemýšlíš?“ zeptala se ho sestra.
Jen se na ni usmál a řekl, že na nic. Doma vyčkal, až si sbalí své oblíbené věci. Byl v kuchyni a uklízel posledních pár věcí předtím, než dům prodá. Sedl si ke stolu a zadíval se do rohu, kde stál jeho meč a vedle něho vak. Je to tak dobře, ujistil se a zavolal svou sestru, že už musí jít.
„Koukej, něco pro tebe mám,“ řekl s rukama za zády.
Dívka se na něj usmála. „Jéé, děkuju,“ zajásala a skočila mu po krku.
„Vím, že ta stará už byla špinavá, tak jsem udělal novou a trochu jí vylepšil. Snad ti už nebude tak smutno.“ Usmál se.
Vzali si své věci a vydali se na druhou stranu města ke Goldchaseovým.
„A kde budeš dnes spát?“ zajímala se.
„S tebou v pokoji. Jsou to hodní lidé a uznali můj nápad, že když s tebou budu tu první noc, tak se ti pak bude líp usínat, až tu nebudu.“
„Aha, dobře.“
Zastavili se před vchodem. Mo se schovala za bratra a čekali, než jim otevřou.
„Jdete akorát na oběd.“ Usmála se na ně paní domu a pozvala je dovnitř.

Na lodi bylo rušno, velmi. Kapitán se rozhodl provést zkušební palbu z děl. Zaměstnal tak každého člena posádky. Třicet děl, patnáct na každé straně. S posádkou, kterou měl, dokázal najednou vystřelit z osmi děl. S bojem však nepočítá, takže pro pokusné výstřely to stačí.
„Nabít! Vysunout! PAL!“ zařval a ohlušující rána mu vykouzlila úsměv na rtech. „Výborně,“ zašeptal si pro sebe.
Dívky ležící na přídi sebou trhly a probudily se. „Útočí na nás!“ Zařvala Jess a rychle seběhla dolů pod palubu.
Celá posádka se začala smát, včetně chlapců ze skupiny. Chvíli čekali než se Jess objeví zpátky nahoře a přemáhali se, aby se nesmáli nahlas. Je přeci neslušné smát se dívce.
„Jess, byli to jen pokusné výstřely, nemusíš se ničeho bát.“ Přiskočil k ní Pror a uklidnil ji.
„Loď na obzoru, pane!“ Ozvalo se ze strážního koše.
Chosé vyběhl na kapitánský můstek a popadl svůj dalekohled, jenže i pro něj byla loď příliš vzdálená. „Vlajka?“
„Menorská, pane, menší bitevní loď. Né víc jak dvacet děl.“ Dostalo se mu odpovědi.
To budou naši přátelé se zprávami, pomyslel si. „Dobře, uklidit děla a připravit se na spuštění kotvy. Budeme mít návštěvu.“ Rozkázal posádce a zalezl do kajuty.
„Návštěvu?“ zeptal se Ren stojící vedle Athiga.
„Ano, jsou to poslové z Rodocie, mají pro nás zprávy o tom, jak to vypadá v Tabasu,“ vysvětlil nástupce a opřel se o okrajník.
Netrvalo dlouho a loď se přiblížila. Obě zakotvily vedle sebe uprostřed oceánu a Temný jestřáb hostil kapitána Nenápadné. Kapitáni, Athig a skupina se sešli v důstojnické jídelně. Posadili se a čekali, než se někdo odváží promluvit.
„Tak povídejte, pane.“ Pobídl ho chosé, i když ne úplně zdvořilým způsobem.
„Nenesu příliš dobré zprávy, pane. Gedard zemřel a Pidlo už je v Tabasu.“
„Cože?“ vyhrkl Athig.
„To je nemožné, Bal´daru je to přeci delší cesta, než z Alárie. Jak se tam dostal tak rychle?“ řekl klidně Chosé, aby zachoval čistou hlavu.
„Vás očekávali před třemi dny, netuší, co vás zdrželo. Pidlo dorazil v očekávanou dobu. To jen král zemřel příliš brzy. Je rozhodnuto.“

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ


V důstojnické jídelně bylo ticho. Athig přecházel ze strany na stranu a zamyšleně se drbal na hlavě. „To tedy znamená, že s ním budu muset bojovat,“ poznamenal, když se zadíval do hořící lampy.
„Možná by stálo za to vyzkoušet trochu diplomacie. Pidlo přeci nemůže být tak… podlý, aby ti nedal šanci si s ním o osudu jeho, tedy vaší, rodné země promluvit,“ ozval se Maris, který seděl nejblíže ke dveřím. Aby zajistil soukromí a nerušenou debatu, zmrazil vodu v zámku a tím zabránil jakémukoliv pohybu kliky.
Athig se na přítele otočil a usmál se. „Můj bratr není podlý. Je spíše vychytralý. Navíc, aby si zajistil to, co chce, dokáže být i neskonale krutý,“ znovu se zamyslel, „také diplomacie, jak tomu vy říkáte, není zrovna moje doména.“
Místností se opět rozlehly zvuky dumajících lidí. Vážnost situace potvrzoval i fakt, že do Rodocie poplují přinejmenším ještě dva dny a z přístavu do hlavního města to jsou další dva dny cesty.
„A jak vy,…“ začala otázku Jess, ale přerušilo ji uspěchané zaklepání na dveře.
Blonďatý mladík se posadil a pronesl: „Dále!“ Klika se však ani nehnula a zpoza dveří se ozývaly nechápavé zvuky. V ten moment Maris vzdychl a poprosil druhého mága v místnosti, aby zámek uvolnil.
Pechy se zašklebil a luskl prsty. Dveře povolily a z železného zámku vyteklo několik kapek vody.
Do místnosti proklouzl mořský vzduch a vzápětí i loďmistr. „Loď na obzoru, pane!“ zahalekal.
„Další?“ vyhrkl Chosé. „Co tady ksakru dělá další loď?“
„Netuším, pane!“ řekl Tom. Slova to však byla zbytečná. Chosé na svou řečnickou otázku odpověď ani nepotřeboval.
„Dobře,“ zašeptal a složil ruce za zády. „Řekni, co o té lodi víme.“
Tom přikývl. „Blíží se k nám od severo-východu. Zdá se menší než Temný jestřáb, pane, a pluje pod Menorskou vlajkou.“ Zadíval se na svého kapitána a pomocí periferního vidění si přeměřil i ostatní. Žádná reakce.
„Ja-jaké jsou rozkazy, pane?“ otázal se po minutě.
Chosé se hlasitě zasmál, přestože tato situace se veselá nikomu nezdála.
„Přikaž kuchaři, aby připravil dobré jídlo. Pohostíme další Menorské přátele,“ řekl vřele.
„V… Vážně?“ zakoktal znovu loďmistr.
Mladý kapitán na něho nevraživě pohlédl. „Samozřejmě, že ne!“ zaburácel, „ať se posádka okamžitě připraví k dělům.“
Tom ihned vyběhl na palubu a začal rozkřikovat rozkazy. Námořníci se dali do pohybu a během půl druhé minuty byla obsazena děla, na které posádka stačila.
„Možná byste se rád vrátil na svou loď, pane,“ prohodil ke kapitánovi Nenápadné.
Ten váhavě přikývl, spěšně děkoval za pohoštění a vytratil se.
Ebutanští se přidali k posádce a obsadili další dvě děla. Athig, Denger a Pror vyšli po schodech na záďovou palubu, postavili se vedle kapitána a postupně si od něj půjčili dalekohled.
„Opravdu chtějí zaútočit? Jsme přeci silnější – větší loď, početnější posádka. V podstatě by neměl šanci nás porazit, nebo ano?“ zeptal se Pror a zastrčil ruce do kapes.
„Nezapomeň také, že tu jsme my. Pokud nás zahákují,“ odmlčel se Denger, podíval se na Chosého a ten mu potvrdil správný námořnický pojem, „no, to prostě bude naše práce.“
Kapitán nesouhlasil a dodal svou verzi. „Něco mi napovídá, že tu loď vyslal můj milý bratříček a jedou k nám s cílem nás potopit. Jak už jsem říkal, Pidlo je krutý, proto mají jen dvě možnosti. Buď zabít nás, nebo nechat zabít sebe.“
„Jestli jim jde tedy o to poslat nás ke dnu, neměli bychom my zaútočit první a snažit se být rychlejší?“ prohodil téměř neslyšně Pror.
Chosé se na něj otočil a položil mu ruku na rameno. „To je také přesně to, co uděláme, mladý příteli.“
Kompletní posádka byla připravená na svých pozicích a vyčkávala rozkazy. Nepřátelská loď teď mířila přídí na Temného jestřába, ale vzápětí se stočila pravobokem. Jejich menorská vlajka se plácala ve větru, když se ze strážního koše na Jestřábu ozval Rohard.
„Pane, ta zásobovací loď vzala do zaječích.“
Kapitán si dlaní zastínil oči a kývl na malého chlapce. „Dobře, že tak. Buď by se pletli do boje, nebo by – a to je horší,“ podotkl se zvednutým prstem, „skončili jako kořist.“
„Teď musíme jen vymyslet, jak je dostat rychleji a bez velkých škod na mojí krásce,“ začal znovu Chosé a pohladil teakové kormidlo. „Nějaké nápady?“
„Zatím ne,“ řekl Pror a Denger přikyvoval.
„Dobrá tedy a je od vás někdo, komu to pálí a vymyslel by narychlo něco?“
Oba chlapci se zamysleli a podívali se na své přátele u děl. „Pechy, možná,“ zauvažoval Denger a následně mága zavolal. Byla mu vysvětlena celá situace a mladík v brýlích a hnědém plášti si přiložil ruku k bradě, párkrát si ji promnul a mezitím si přeměřil vzdálenost mezi loděmi.
„Hmm, hmm, něco bych možná měl,“ řekl a otočil se na Chosého. „Máte tady olej, že?“
Kapitán přikývl. „Samozřejmě. Nejvíce ho bude v kuchyni.“
„Dobře, dobře, namočil bych do nich pár dělových koulí a až poletí, tak je zapálím. Ta jejich kocábka by měla shořet rychle.“ Seznámil je se svým plánem a názorně přitom mával rukama. V jeho podání to znělo velmi jednoduše. Vezme se koule, namočí do oleje, vystřelí, on luskne prsty a kouli zapálí. Ta trefí loď, a když se k jedné přidají i další, nebude trvat dlouho a ten jejich člun se potopí.


Vím, že jste čekali dlouho a sorry, zbytek zkusím nějak dohnat, i když budu v Anglii :D

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ


„Pane, myslím, že už jsme dost blízko. Druhá posádka už má připravená lana a pokřikují na nás. Bohužel jim není rozumět ani slovo,“ ozve se jeden z chlapů. Stál a nakláněl se přes okrajník, aby co nejlépe slyšel.
„Jak jim není rozumět?“
„pane, pořvávají na nás svým jazykem. Neumíme Menorsky.“
Chosé se na svého námořníka zamračil a Athig jen stěží zadržoval smích.
„Víte, jiný kraj, jiný jazyk, řekl bych. Jen několik kapitánů umí alarijsky a pak je tu královská rodina, která má za povinnost umět všechny jazyky. To abychom mohli vyjednávat mír,“ zašklebil se.
„Ty umíš vážně všechny jazyky?“ zeptala se Teresa.
Mladý nástupce se stále usmíval a přikývl. „Zvládám jen základy a rozhodně neumím přízvuky. Například Bal´darský. Slyšeli jste totiž někdy, jak mluví Bal´dariané? Myslím, že je krajně nemožné mluvit jako oni.“ Do Athigova vyprávění jim vstoupil Chosé. Se stále zamračeným výrazem přerušil svého hosta a ukázal na loď proplouvající vedle nich.
„Co takhle se přestat bavit a dojít si aspoň pro zbraně?“
Denger zpozorněl a musel dát kapitánovi zapravdu. On sám nechal svůj meč v podpalubí, a tak všechny popohnal, aby sebou hodili.


„Povolit plachty! Zajistit kormidlo!“ řval Chosé na své námořníky a ti jako mravenci pobíhali po palubě.
„Jsme připraveni,“ pronesl Maris. Kapitán se rozhlédl a viděl, že všichni Ebutanští jsou na dohodnutých místech a čekají na rozkaz k útoku.
Teresa s Pechym stáli v první linii. Lukostřelci se skrývali v lanovích s nataženými tětivami připraveni zahájit útok.
Ledník s Gladim stáli v záloze a oba jedním očkem pozorovali Dengera, jak se po laně spouští do moře.
Charlie s Athigem a několika chlapy byli s háky u okrajníku a už lana vrhali na palubu menší bitevní lodi.
Maris jako jediný stál vedle kapitána na záďové palubě a sžíral ho pocit, že zatím nijak nemůže pomoci svým přátelům.
Když se Denger dostal k zádi nepřátelské lodi, Ledník kývl na Chosého.
„Zahákovat a útok!“
Háky se zasekly v prknech paluby nebo v okrajníku a námořníci Jestřába nepnuli lana. První vyrazila Teresa s Pechym a boj začal.
Mág používal stejnoé kouzlo, jako v boji proti barbarům. Každému, koho trefil, zůstala v těle díra a skácel se k zemi. Do doby než narazil na svého protivníka.
Muž, o několik desetiletí starší než Pechy, stál proti němu. Opíral se o svou hůl a odepínal si plášť.
„Dobrý nápad předtím, jenže se mnou jsi nepočítal, že?“ zeptal se mág a začal se hlasitě smát.
Pechy si jeho rejpavé poznámky nevšímal a stále přemýšlel nad tím, jak si proti vodě poradí.
„A ty víš, jak se postavit ohni?“
„Samozřejmě!“ zavolal a většina posádky se po mágovi ohlédla. Chyba, která se pro čtyři stala osudnou. Lukostřelci hbitě zareagovali a nechala mrtvá těla padnout na palubu se zabodnutými šípy.
Pechy se pousmál nad vyděšeným výrazem mága a dlouho neotálel s prvním útokem. Ohnivou kouli vyslal přímo, ale byla zastavena vodní stěnou. Mladík si upravil brýle a všiml si, že mu protivník stále nevěnuje žádnou pozornost a očima hledá místo odkud přiletěly šípy.
Takže mistrovské umění obrany, prolétlo mu hlavou a vzpomněl si na cvičení u Džery. „Říká se tomu Nezávislá obrana. To proto, že se aktivuje nezávisle na tom, jestli se na ni mág soustředí nebo ne. Je to jedno z nejtěžších mistrovských umění. Jelikož, vezměme například oheň – sám plamen tě musí chtít chránit. Jde o naprostou spřízněnost duše a elementu.“
Okamžitě si také uvědomil, co mu říkala o tom, jak tuhle obranu prorazit. „Musíte, chlapci, být hodně rychlí. Rychlejší než světlo, rychlejší než zvuk, zkuste být rychlejší než vaše myšlenky a vyhrajete.“
Při vzpomínce na trénink se mu zastesklo po domově, ale ty ihned zahnal.
Rychlejší než myšlenky, zopakoval si pro sebe a rozeběhl se proti mágovi před sebou.
Charlie přeběhl na druhou palubu jako jeden z posledních, a proto se ihned vrhl do boje. Nepřátele odrážel na všechny strany a mečem vzal několika mužům život. Pak se k němu přidala Teresa.
„Bavíš se?“ zeptal se při vteřině oddychu mezi setnutím hlavy jednoho a odhozením druhého do moře.
„Nemusíš být tak surový, stačí probodnout. Kdo tu pak má zakopávat o ty hlavy?“ řekla a máchla mečem, ale udělal trochu prostoru. Pouze náhodou tak usekla jednomu muži ruku a druhému ucho.
„A prej, že já jsem surovej,“ pronesl tišeji.
Najednou se kolem Teresy udělalo černo. Všechno zmizelo – bojovníci, protivníci, lodě i obzor.
„Charlie?“ zavolala, ale jediné, co slyšela, byla ozvěna a nesoucí se í-í-í.
Hlavně nepanikařit, řekla si. Zamyslela se, co dělat, když v tom jí napadala další věc. Nic nevidí, a proto nemůže bojovat. Okamžitě si lehla na zem a předstírala mrtvou. Mezitím přemýšlela, co to černo způsobilo.
Charlie, který stál vedle ní, si všiml, jak padla k zemi a nehýbala se. Hned ho napadlo, co se mohlo stát, ale neviděl, žádná zranění. Volala její jméno, ale nereagovala. Tiše zaklel, rozhlédl se po tom, co to způsobilo, ale místo toho si všiml Ledníka, který měl problém na přídi. Nerad, ale musel ji tam nechat a pomoci příteli, který je stále naživu.
Kuchař skupiny byl téměř na špičce lodi a svým malým lukem praštil přes hlavu každého, kdo se k němu přiblížil. Jeho toulec byl prázdný, stejně jako jeho žaludek.
„Možná by se ti hodila malá pomoc?“ Uslyšel hluboký hlas statného mladíka a srdce se mu zatetelilo úlevou.
Gladiátor vycvičený na individuální souboje teď stál vedle ne příliš dobrého lukostřelce a proti tuctu nepřátel.
„Kde se tu všichni a pořád berou?“
„Loď je sice menší, ale vsadím se, že podpalubí je stále plné lidí, kteří nás chtějí zabít,“ odpověděl Ledník na otázku úplně klidným hlasem a s potutelným úsměvem.
„Aha, koukám, že to s tebou nic nedělá,“ začal Charlie, a pak si něco uvědomil. „Počkat,“ vhrkl a poslal dalšího chlápka přes palubu, „jestli je jich tam tolik, Denger nemůže mít šanci splnit úkol.“


Tato kapitola bude asi na tři části a za dlouho, pokud se nenajde dobrá duše, která by sem hodila další část. Deng tu teď bohužel není.

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ


„Tak už házej!“
„Snažím se, loď se příliš houpe, jakmile zamířím a mrknu, jsem o deset stop vedle,“ namítal Ledník visící v lanoví.
„Nemrkej!“ rozkázal mu kapitán, když jílcem meče dal dalšímu nepříteli ránu do spánku. Ten jako Šípková Růženka usnul na palubě.
Ledník se rozhodl, že teď už nůž hodí za každou cenu. Naposledy zamířil, vyčkal, až se loď zhoupne a vrhl. Nůž letěl směrem, kterým chtěl, ale zabodl se těsně vedle místa, než kam měl.
„Mám problém,“ vyhrkl pytlák.
Gladi se na něj otočil. „Tys netrefil?“
„Ale jó, trefil, jenže Chosého lýtko,“ odpověděl a rychle slezl dolů, ze sítě, aby si ho nevšimli.
Denger se zasmál, ale opět zvážněl. „Přečetli si to?“
„Maris čeká až Chosé přestane poskakovat, aby mohl nůž vytáhnout a přečíst zprávu. Kluci, prosím, neříkejte mu, že jsem to byl já.“
„No když se bude vyptávat, nečekej, že bych řekl, že jsem to byl já. Navíc, jako čestný bojovník bys měl přijmout svůj trest,“ řekl Denger a pokynul hlavou k Ledníkově pouzdru s dýkou. „Použij to párátko a přidej se do boje.“
„Trest?“ On mě zabije, zauvažoval.
„Gladi, najdi ostatní a seskup je, já půjdu do podpalubí a postarám se o tu druhou věc,“ řekl šmírák a už se měl na odchodu, když v tom ho opět zastavil Ledník.
„Dengi, počkej! Myslím, že dole je ještě spousty lidí. Jestli tam půjdeš sám, nevrátíš se.“
„Dobře, máte nějaký jiný plán?“
Ledník přikývl a kývl na Gladiho, ten se usmál a pohodil si bombičkou v ruce.
„Nech mě udělat ti trochu prostoru.“
Kapitán nechápal a tak jen přihlížel tomu, co jeho drobný přítel dělá. Mezi všemi nepřáteli proklouzl téměř bez povšimnutí a mříží u vstupu do podpalubí prohodil několik jeho nejvěrnějších pomocníčků – bombiček o velikosti sněhové koule. Rychlý úsměv na čekající přátele a začal utíkat na druhou stranu.
Kluci napočítali do tří a pak se ozvala ohlušující rána, která loď na levoboku rozpůlila.
Každý na lodi ztratil rovnováhu a boj se tak zastavil. Muži, kteří čekali v podpalubí, se pomalu sunuli do moře. Trup se místo toho začal plnit vodou a kocábka šla ke dnu.
Mága v černé kápi to překvapilo stejně a jako ostatní se přestal na všechno soustředit. Jeho temná kouzla se tak vypařila a ti co byli zasažení, se vzpamatovali. Včetně Teresy.
Otevřela oči a pozoroval dění okolo sebe. Všichni panikařili a pobíhali všude možně. Rychle popadla svůj meč a nechápavě stála na místě. V tom zmatku ani neviděla nikoho z Ebutanských, všimla si však, že loď na druhé straně od ní se pomalu trhá dál.
V ten okamžik do ní vrazil Gladi. Zastavil se a popadl dech. „Co tu stojíš?“ vyhrkl.
„Co se stalo?“
„Myslím, že jsem to trošku přehnal, rychle musíme vypadnout.“
„Kde jsou ostatní?“ zeptala se.
Gladi vůbec netušil, proč se takhle vyptává v tu nejnevhodnější chvíli, pak zpozoroval její pohled. „Ty vážně nevíš, co se stalo?“
Její pohled říkající kdybych-to-věděla-neptala-bych-se mu odpověděl.
„Fajn, pojď se mnou, musíme do bezpečí.“
„Kde uprostřed moře je bezpečí?“ zeptala se přihlouple.
„To se ti někdo hrabal v hlavě?“
Přikývla. „ Tak trochu.“
Popadl ji za ruku a táhl ji pryč z bitevního pole. Hlasité zapraskání je ale zastavilo. Jedno z lan z Jestřába, bylo omotáno okolo stěžně potápějící se lodi, tak ale praskla a táhla Jestřába s sebou pod hladinu.
„Musíme rozvázat to lano,“ vykřikla Teresa a rozeběhla se k místu, kde se stěžeň ještě držel u paluby.
„U Therdaugha, ona se snad zbláznila,“ zaklel Gladi a rozeběhl se za ní. Paluba praskala dál a dál. Většina nepřátelské posádky už plavala a pár vteřin na to se k nim přidal i temný mág, kterého do vody srazila vodní koule.
Jediný, kdo se ještě snažil bojovat, byl mág vody, který porazil Pechyho a přivedl ho do stavu bezvědomí.
Stál na vodní hladině, jako by to byla kamenná cesta a bránil dvěma snažícím se bojovníkům v přetnutí lana.
„Tohle nemá cenu! Jdeme odsud!“ řekl Gladi a znovu ji vzal za ruku.
U jediného lana, po kterém se ještě dalo dostat na palubu Jestřába, byla fronta. Terese se však ulevilo, když poznala známé tváře a napočítala správný počet. Charlie, který držel Pechyho už byl v půlce šplhání, když v tom mu mág vyklouzl. Byl by se pro něj vrhnul, kdyby Maris nezachoval chladnou mysl a vodou ho nevynesl na palubu.
O pár minut později stáli všichni na palubě Jestřába. Vyrovnávali náklon způsobený stěžněm a snažili se přijít na to, jak se ho zbavit.
„Napadlo už někoho to přestřelit?“ zeptala se Teresa s přiopilým úsměvem.
„Ty jsi génius,“ vyhrkl Denger a dal jí letmý polibek na tvář.
„Já vím,“ pronesla Teresa se stále stejným úšklebkem.
„Prore, přestřelte to lano, které to drží,“ zakřičel na lukostřelce.
Jedno z dvojčat pohlédlo dolů na svého kapitána a zamračil se. „Netrefím to, je to moc úzký cíl.“
„Dobře, Jess, je to na tobě, předveď své jestřábí oko.“ Koukl na ni s prosebným pohledem. Musel to říct, i přestože věděl, že to nemá ráda.
Viděl, jak odhodlaně přikývla a vytáhla poslední šíp z toulce, zasadila ho do tětivy a natáhla. Zpomalila své dýchání, zamířila s jedním okem zavřeným a pustila tětivu.
Šíp prosvištěl vzduchem a všichni pocítili úlevu, když se loď náhle zhoupla zpátky.
„Perfektní trefa.“ Usmál se Denger a konečně lukostřelcům povolil slézt z lanoví.
„Jaké jsou ztráty?“ zeptal se Leon, nebo Pror.
„Řekněme, že takové, že se budeme muset všichni zapojit do chodu na palubě a to ne jen jako pomocníci,“ řekl Maris a pohlédl na Denger, který jeho slova potvrdil přikývnutím.
„Nechci předbíhat, ale myslím, že tu máme ještě jeden problém,“ vlezla jim do toho stále omámená Teresa. „Copak uděláme s tím chlápkem, který se támhle vznáší ve vzduchu?“ zeptala se a zase se přiopile zašklebila, zároveň s tím se jí podlomila kolena.
Renovi reflexy však zabránili jejímu pádu.

Ahoj, pokud by ještě někoho zajímali Ebutanti, tak je zveřejňuji na spisovatelské stránce. Dlouho nic nebylo kvůli maturitě, kterou mám ovšem úspěšně za sebou, takže se k psaní zas můžu na nějakou dobu vrátit. Snad se tedy i vy moji čtenáři vrátíte ke čtení. Pokračujeme tam 28. kapitolou!

piste-povidky.cz/profil/Rejno%C4%8Dek